Pokračování článku o současném vývoji optoelektronických binokulárů bude očekávaně v duchu praktických testů žhavých novinek, které porovnáme s naopak už velmi zastaralými IS triedry od japonského Canonu. Je třeba si totiž uvědomit, že onen zástupce v testu, kterého vidíte na titulní fotografii vlevo, spatřil světlo světa už roce 1995 !, a do roku 1998 se pak na trhu objevily v první generaci i menší IS triedry Canon s rozměry 10x30 a 12x36 ... Věnovat se tedy budeme dalekohledům se zvětšením 15x a 16x.

V závěru recenze vám pak zprostředkuji praktické zkušenosti s unikátním, dnes už sběratelským kouskem, o kterém jsem v první části také pojednával - binokulárem Zeiss 20x60 S, který disponuje ryze mechanickou stabilizací a dodnes se prodává :

 

 

Odkaz na první díl je zde - STABILIZ. TRIEDRY - část 1.

 Obě novinky v testu zapůjčila firma SUPRA - OPTIKA, stejně tak binokulár Zeiss 20x60 S. Stabilizovaný triedr od firmy Bresser se už nějakou dobu u nás prodává, naopak dalekohled od Vixena je žhavá novinka, na kterou jsem se dost těšil, protože ohlasy ze světa vypadaly dost slibně... A nemýlily se, jak dále uvidíte. Veškerou specifikaci všech tří stabilizovaných triedrů si můžete načíst z obrázku níže :

 

 

Všechny testované binokuláry spojuje kromě implementované stabilizace ještě několik dalších vlastností, resp. zvláštností... Mají neobvyklý design a když je poprvé vezmete do ruky, tak je haptická odezva ještě více taková zvláštní. Stejně tak nebudete úplně nadšení, když je vzápětí přiložíte k očím a budete nastavovat optimální rozteč obou os, případně zkusíte zaostřit... Ano, zaručeně si budete muset nějakou dobu zvykat, a taky budete muset přimhouřit oči - nikoli přebytkem světla, ale nad nedostatkem ergonomie. Zkrátka a dobře - stabilizované triedry se moc dobře nedrží, jsou takové neohrabané, často poněkud větší, a ještě častěji i kapku těžší. A navíc jsou plné dost citlivé jemné mechaniky obsluhované elektronikou, tzn. že vyžadují ohleduplnost a také nějakou tu baterii... 

Některé výše uvedené nedostatky a nekomfortní ovládání těchto triedrů, dokáží od koupě spolehlivě odradit spoustu potenciálních zájemců. Jinak řečeno - je málo nás uživatelů, kteří dokáží ocenit přidanou hodnotu těchto opto-elektronických dalekohledů natolik, že převáží nad někdy opravdu zásadními pochybeními výrobců, které musí nadšenec řešit svépomocí ( pokud to ovšem je vůbec možné... ). Zde mám na mysli především nevyhovující očnice, se kterými nebudete spokojeni ani u jednoho z recenzovaných dalekohledů.

V první části jsem referoval o původu patentu, kterým je chráněn princip stabilizace použitý v podstatě ve všech novinkách, které se díky několika firmám úspěšně šíří světem. A psal jsem, že ty nejkvalitnější stabilizované triedry se vyrábějí v Japonsku. Platí to i pro Vixena Ateru II 16x50, který má zcela shodné parametry, jako americké ekvivalenty od firmy SIG Sauer, produkované rovněž v Japonsku. Binokuláry řady Zulu6 HDX Pro od americké zbrojovky SIG Sauer jsou podrobně specifikovány v tabulce níže :

 

 

Tato tabulka a následné podrobnější zkoumání, jak vlastně vypadá jednotka stabilizace, hromadně produkovaná pro několik předních výrobců, mi ozřejmila jednu důležitou vlastnost, která je v podstatě dost limitující pro následnou koncepci triedru - vzdálenost obou optických os je konstantní pro všechny průměry objektivů a stejně tak je neměnný průměr optického prvku v onom gimbalu. Toto má v důsledku dva zákonité dopady - větší průměry objektivů musí být z jedné strany ořezané a výrobci nemohou navrhnout méně zvětšující dalekohled, který bude mít dostatečně velké zorné pole. Menší průměr kmitajícího stabilizačního optického prvku ( zde hranoly Schmidt-Pechan ) tedy předurčuje pro docílení slušného zdánlivého zorného pole nutnost použít větší zvětšení. V tabulce výše si v horní části všimněte, že všechna tři zvětšení v binokulárech řady Zulu6, disponují stejným skutečným zorným polem - 3,7°. A dole, v druhém řádku odspodu, si všimněte, jak se vzrůstajícím zvětšením roste i velikost zdánlivého zorného pole v okulárech - od 52° u zvětšení 14x až po 67° u 18x.

Po základní zevrubné charakteristice této kategorie binokulárů můžeme přistoupit k podrobnějšímu výčtu vlastností recenzovaných zástupců :

 

BRESSER 16x42 STABILISER OIS

 

 

Tento relativně kompaktní IS binokulár je z recenzované trojice nejmenší, nejlehčí, nejlevnější a také opticky nejhorší. Jeho stabilizace se účinností blíží k zastaralému Canonu IS, neboli je o poznání horší, než u Vixena Atery. Nicméně, i kdyby výrobcem garantovaná účinnost gimbalu byla ve skutečnosti jen poloviční, tedy 1° na každou stranu, pořád je to dostatečná hodnota pro pohodlně klidný obraz, který vám poskytne podstatně více detailů, než byste viděli v triedru bez stabilizace. Navíc je zde stabilizovaný obraz, oproti recenzovanému Canonu, prost jakýchkoliv nežádoucích artefaktů. Celkově tedy lze konstatovat, že kdybyste neměli k dispozici porovnání s luxusní stabilizací v konkurenčním Vixenu, byli byste určitě spokojeni. Nebo ještě jinak - binokulár Bresser 16x42 je v tomto velmi dobře porovnatelný s IS triedry Canon 10x30 a 12x36, jejichž stabilizace jsou bezproblémové a tudíž rovněž netrpí otravnými neduhy jejich velkých sourozenců.

Výrobce mírně nadhodnocuje i zdánlivou velikost zorného pole okulárů, které je ve skutečnosti stejné, nebo i malinko menší, než u Vixena Atery. Připouštím ale, že to může být i tak, že Vixen má to pole ve skutečnosti trošku větší, než udává... Do okulárů se moc pohodlně nekouká, za což mohou i nekomfortní očnice a také menší průměr výstupní pupily - 2,6mm. Kresba v poslední třetině zorného pole je viditelně horší, chtělo by to o nějakou tu čočku v optickém designu okuláru navíc...

 

 

 

Spolu s výše uvedeným je největším handicapem chromatická aberace objektivů, které jsou pouze achromatické, což i vzhledem k poměrně velkému zvětšení, je principiálně pro vyšší nároky nedostatečné. Jinak vnitřek tubusů tohoto binokuláru je velmi dobře vycloněn, čemuž odpovídá i velmi dobrá odolnost vůči odleskům.

Objektivy jsou v tubusu jen velmi málo zapuštěné, čili slabě chráněné, a výrobce si s tím hlavu nedělá... Spolu s atypickým tvarem, jak objektivů, tak těla triedru, vám k vyřešení ochrany čoček zbývá jen využití šikovných nadšenců, kteří vlastní a vládnou vhodnou 3D tiskárnou. Naopak  - k ochraně okulárů dostanete od výrobce standardní dvojitou krytku i s poutkem k provlečení řemínku.

 

 

 

Další diskomfort, který vás čeká u všech IS binokulárů této koncepce, tedy i bez ohledu na značku, je podprůměrné zaostřování... Zde se sešly hned tři nepovedené věci najednou - zaostřovací točítko má velmi malý průměr, převod je velmi hrubý, a navíc při otáčení na obě strany se potýkáte nikoli s vůlí, ale s odpružením...  

Výhodou oproti konkurenci je u tohoto dalekohledu to, že mu k napájení stabilizace stačí jediná tužková baterie a navíc s hodně nadprůměrnou životností. Koncepční nevýhodou, která s tímto souvisí, je to, že její umístění je zespodu triedru v neergonomickém "výčnělku", kde sice si můžete při pozorování opřít palec, ale jinak vám znesnadňuje i alternativní způsob upevnění dalekohledu na stativ a tedy i zcela vylučuje přítomnost stativového závitu... Možnost využít upevnění na stativ má z recenzovaných IS triedrů pouze Canon a z těch novodobějších IS binokulárů, o kterých se tady bavíme, pouze dalekohledy od belgické firmy Kite Optics.

Pohledem na spodní část triedru teď malinko odbočíme od recenzování vytyčené kategorie IS binokulárů ( tedy se zvětšením cca 16x ) k silnějšímu modelu ALPEN OPTICS  20x42 HD, který se mi do rukou dostal až dodatečně, doslova před pár hodinami, jak jinak než při návštěvě Supra Optika 

 

 

Tento dalekohled je koncepčně úplně stejný, jako Bresser 16x42, což můžete posoudit i z dalších fotografií :

 

 

Odlišuje se ovšem vylepšeními v několika oblastech - objektivy obsahují ED čočky, okuláry jsou podstatně kvalitnější a stabilizace je duální. Co se týče zbytkové chromatické vady, je obraz skutečně o poznání lepší, než u Bressera 16x42, nicméně z přísnějšího pohledu je to s ohledem na velké zvětšení pořád jen takové "semi-apo". Homogenita kresby je ovšem v celém poli, viditelně větším, než 60°, nečekaně kvalitní. A to až tak, že v okulárech jsou patrně použity speciální členy na rovnání pole. Brilance je také velmi slušná a pokud by v objektivech bylo použito kvalitnější ED sklo, byl by obraz na úrovni Canonu 15x50 - ten ovšem má pořád jednu velkou výhodu a tou je daleko příznivější velikost výstupní pupily - 3,33mm oproti 2,1mm u IS 20x42. Inzerovaná duální stabilizace znamená, že binokulár od Alpen Optics má i druhý mód, podobně jako Vixen Atera.

V totožném provedení nabízí tato firma i model 14x42 HD.

 

VIXEN ATERA II ED H16x50 WP

 

Binokulár Vixen Atera II 16x50 lze pokládat za příjemné překvapení nejen v této srovnávací recenzi, ale i napříč celým sortimentem stabilizovaných triedrů nové generace, které dodává na trh několik známých výrobců... Vedou k tomu hned dva pádné důvody - prvním je vynikající stabilizace, která je velmi účinná a bezchybná, druhým vynikající ostrost poblíž středu zorného pole a stejně tak nadprůměrná brilance.

 

 

Začněme tedy onou povedenou stabilizací... Už v základním módu "1", je na rozdíl od Bressera, okamžitě znát, že účinek stabilizace jasně převyšuje Canona IS 15x50. Zapnutá stabilizace se žádným způsobem do výsledné kresby optiky nepromítá, a to ani v ještě účinnějším módu "2". Chrarakter práce režimu "1" je takový očekávaný, jak ho známe z IS triedrů Canon,a tedy účinně eliminuje třes vašich rukou. Režim "2" vyrovnává navíc i dlouhé houpavé pohyby, kterým čelíme např. při plavbě na lodi. Domnívám se, že většina uživatelů bude k plné spokojenosti používat především základní mód "1", protože na ten "2" si budou muset zvykat a naučit se rozeznat, na co se nehodí... Poslední připomínka se hodně týká nás astroamatérů - rychle totiž zjistíte, že kombinace většího zvětšení a vyhledávání objektu na obloze se zapnutým módem "2" dost dobře nejde dohromady. Vy zrovna pohybujete binokulárem po obloze, tedy i vyhledáváte, ale několikanásobně účinnější stabilizace v režimu "2" vám drží urputně objekt v zorném poli, a až se dostane na hranici svých možností, tak se obraz najednou utrhne a dost poskočí... Ideální by bylo, kdybychom po dokončení vyhledávání objektu v módu "1" mohli velmi jednoduše, tedy např. decentním stisknutím tlačítka, přejít do režimu "2". Takto to bohužel u recenzovaného Vixena Atery nejde... Vy totiž musíte dle zvoleného módu natočit vypnutý triedr ke straně  a v této poloze ho zapnout. Úspěšnost je vzápětí signalizována rozsvícením LED doiody - zeleně v režimu "1" a hnědočerveně v módu "2". Uvedený postup je patrný i ze snímku níže :

 

 

 

Stabilizace je v tomto dalekohledu napájena dvěma AAA tužkovými bateriemi, které jsou rovněž umístěny v malém boxu na dně těla, jako u Bressera... Oproti němu je ale zde použito nevhodné víčko, jehož pojistka nešikovně vyčnívá, takže se mi v rámci testování několikrát stalo, že jsem víčko nechtěně odjistil. Baterie sice snadno vypadnout nemohou, nicméně je potřeba s tímto nedořešeným problémem počítat, neboť velmi lesklý povrch těla binokuláru podvědomě nutí vaše ruce hledat nějaký jistější záchytný bod, což vede palce právě dolu na bateriový box a jeho víčko...

Snímkem, který už znáte z prvního dílu tohoto článku, si připomeneme vnitřní stavbu Vixena Atery. Z té je patrné, že binokulár má poněkud více hranolů - převracející soustava "Schmidt-Pechan" je současně integrována do stabilizační jednotky, následný "porro" hranol pak umožňuje nastavení správného "IPD", tedy rozteče optických os vašich očí.

 

 

Jak už jsem v úvodu podotkl, má tento binokulár velmi brilantní optiku... Kromě aplikace ED skel v objektivech bude k tomuto zcela určitě přispívat i velmi dobré vyclonění obou tubusů ( viz. fotografie níže ), se kterým jde ruku v ruce i velká odolnost vůči parazitnímu světlu. Uložení objektivů v těle dalekohledu je zde stejně nevhodně mělké, jako u Bressera. Jedná se tedy i o stejný problém, tedy absence zakrytování objektivů, kterou ani zde výrobce neřeší...

 

 

Co mne o tohoto IS dalekohledu nečekaně a v dobrém smyslu překvapilo, byla zjištěná vynikající ostrost poblíž středu pole. Týká se to i nadprůměrné brilance, a uvedené vyplynulo při testování rozlišení útvarů na Měsíci. Abych dosáhl stejně nádherného a kvalitního obrazu Měsíce těsně po první čtvrti, musel jsem na balkon vytáhnout jeden z prémiových triedrů...  Je škoda, že poslední čtvrtinu zorného pole testovaný Vixen už tak dobře nevykreslí a navíc jsou zde dobře viditelné barevné lemy. Ale poblíž té centrální části je obraz brilantnější, než v konkurenčním Canonu IS 15x50.

Takže ani zde není kvalita ED skla v objektivech podle našich zvyklostí, tedy jako u prémiových triedrů, nicméně je to určitě lepší, než u soupeře od Bressera, a i ve dne budete s kvalitou obrazu určitě spokojeni. 

Poněkud více vám ale bude u tohoto binokuláru vadit to, že má tzv. "krátké" očnice - tedy že po prvním přiložení Vixena k očím konstatujete, že byste očnice potřebovali ještě více vyšroubovat... Očnice jsou nevhodné i tvarem, neboť si i na toto stěžuje velká část uživatelů. To má zase výhodu v tom, že po nějaké době od uvedení tohoto Vixena na trh, se najdou na diskuzních fórech šikovní uživatelé, kteří úspěšně nahradili nevhodné očnice za podstatně lepší... V tomto konkrétním případě se nejvíce osvědčily růžkové očnice na binokulár Nikon 18x70.

 

 

Firma Vixen dodává k tomuto dalekohledu velmi praktické poutko, viz. fotografie výše. Spolu s vynikající stabilizací můžete pak snadno pozorovat i pomocí jen jedné ruky... Ve standardní dodávce toto poutko samozřejmě je a spolu s ním i několik řemínků různých barev. Takže dámy ocení nejen to, že Vixen Atera II je nejlehčí binokulár této koncepce a patřičného průměru/zvětšení, má výbornou stabilizaci, ale i fakt, že k němu dostanou i líbivý stylový doplněk... 

 

CANON IS 15x50

 

 

Stabilizovaný triedr Canon 15x50, který po nutném "tuningu" používám už bratru 12 let, je opravdu pamětník... A je velká škoda, že taková renomovaná firma, jakou je japonský Canon, ve vývoji opto-elektronických binokulárů na desítky let zcela ustrnula... Nejde jen o to, že vývoj v této oblasti se zákonitě posouvá, ale i o to, že zákazníci nestojí této firmě za to, aby aspoň v průběhu let na často poukazované chyby zareagovala nějakou inovací.

Dalekohled na snímku výše má ještě původní očnice, které většině lidí nevyhovují, ale je opatřen dvojitou sluneční clonou/rosnicí, která se mi velice osvědčila při pozorování v silném protisvětle ( zde se jednalo o přistávající letadla ). Na snímku níže má už triedr optimalizované očnice a před objektivem pouze základní clonu, se kterou se pohodlně vejde do brašny. Tato clona především chrání objektiv před poškozením, či snadném znečištění, a umožňuje použít standardní krytky na fotoobjektivy.

 

 

Výrobce se totiž neunavuje nějaké ty krytky dodávat, navíc nejdou dokoupit ani jako doplňkové příslušenství. Přitom objektivy jsou v těle triedru jen velmi mělce zapuštěné a standardní závit M58 ( volejme třikrát sláva...  ) je poněkud nešťastně umístěn, takže běžná zacvakávací krytka na něm moc nedrží. 

 

 

Proto jsem dalekohled osadil sluneční clonou M58, která má vpředu závit M62. Místo krytky mohu do něj našroubovat ještě jednu delší clonu M62/M67, jak je to zachyceno na skládaném obrázku níže.

 

 

Vidíte, že přítomnost běžného filtrového závitu skýtá různé možnosti, jak tento binokulár vylepšit, včetně aplikace 2" UHC filtrů. Další výhodou tohoto IS dalekohledu je to, že je vybaven i standardním stativovým závitem. Někomu může tato připomínka připadat divná, vždyť se přeci bavíme o stabilizovaném triedru, tak k čemu stativ...? Stabilizace vám pomůže eliminovat chvění rukou, ale i kdyby byla dokonalá, tak nemůže přemoci vaši únavu z dlouhého držení těžšího binokuláru... Právě stabilizované binokuláry s větším zvětšením a současně s větším průměrem objektivů, patří už mezi ty hmotnější dalekohledy. A je řada aktivit, jako např. pozorování vodního ptactva, zvířat obecně, ale i mladého Měsíce a některých planet nad soumrakovým obzorem, kde se hodí mít binokulár na stativu. V těchto případech se mi Canon IS 15x50 po celou dobu osvědčoval - a chci zdůraznit, že především díky tomu, že má výbornou kresebnost v celém, úctyhodně širokoúhlém, zorném poli. Před okulárem je totiž vřazen dvoučočkový rovnač pole, takže i s ohledem na přísné požadavky pro pozorování noční oblohy, můžeme tento dalekohled směle poměřovat s tím nejlepším, co je momentálně na planetě k dispozici - tedy triedry Swarovision 12x50 a NL Pure 14x52, a také poslední generací SLC 15x56.

Tímto jsme se dostali k podrobnému popisu optických vlastností recenzovaného Canonu. Na obloze nádherně ukazuje detaily na Měsíci, s fóliovými filtry se hodí na přehlednou obhlídku vývoje na sluneční chromosféře a v noci se můžete podívat na bohatá hvězdná pole s bodovými hvězdičkami až na samém okraji zorného pole.

Ve dne budete s kresbou optiky rovněž nad míru spokojeni, i když hnidopichové a perfekcionisti přeci jen nějaké ty chybičky optiky postřehnou... V první řadě je to malinko větší zbytková barevná vada, tedy tu a tam v kontrastních scénách se vyskytnuvší slabší barevné lemy. Podotýkám, že je to v porovnání s absolutní světovou špičkou, stejně jako dva další zbytkové neduhy. Prvním je méně přesné barevné podání ( obraz mírně do zelena ), druhým je malinko horší brilance. Ale jak říkám - pokud nemáte bezprostředně vedle tohoto Canonu např. špičkový NL Pure, nemáte šanci toto rozpoznat... Komfort pohledu do okulárů také není úplně špičkový, nicméně je v porovnání s oběma rivaly v testu zdaleka nejlepší. Že se člověk neustále učí a je časem schopen vnímat skutečnosti, které dříve neviděl, jsem se přesvědčil zrovna teď při testování těchto IS dalekohledů. Zjistil jsem totiž, že diskutovaný Canon podává nádherně prostorový obraz..!

Čeká nás teď hodnocení nejproblematičtější výbavy tohoto binokuláru...a tou je stabilizace. Právě té se týká má kritika firmy Canon ze samého úvodu tohoto článku, tedy ve smyslu toho, že zde japonský Canon zcela ustrnul ve vývoji... Stížnosti ze světa se ani tak netýkají vlastní účinnosti stabilizace, jako spíše doprovodných jevů, které zapnutá stabilizace produkuje. Jedná se především o pravidelné ubezpečování se elektroniky, zda je obraz dobře zaostřen, což se projevuje jakýmsi dýcháním obrazu, jak elektronika přeostřuje sem a tam kolem optimálně zaostřené polohy. Neděje se to vždy, někdy jen na začátku, ale na některých scénách bohužel neustále a v pravidelných intervalech, což lze charakterizovat i časovým vyjádřením - že např. při pozorování dané scény se toto děje v 15 až 25% pozorovaného času. Takovým prubířským kamenem pro tuto stabilizaci je např. planeta Saturn - malou elipsu totiž považuje elektronika za chybu a snaží se opakovaně obraz naklápěním hranolů "napravit". Někdy je zase obraz slabounce rozechvěn, což vypadá v podstatě úplně stejně, jako průvodní jev přízemního seeingu. Tohoto jsem si všiml více v sesterském Canonu IS 10x42, kdy jsme toto na MHV pozorovali při opětovném zapínání stabilizace, a dalekohled byl přitom na stativu.

Ano, stabilizace u Canonu IS 15x50 není dokonalá, chápu i argumenty, že to někomu nepříjemně, tahá oči, ale na druhou stranu - lepší takováhle, než žádná... Nehledě na to, že tento dalekohled má velkou užitnou hodnotu i bez stabilizace, protože poskytuje vysoce kvalitní obraz napříč celým zorným polem. Platí to i na noční obloze, kdy dává Canon jasnější obraz s vyšší limitní magnitudou, než konkurenční Vixen Atera 16x50, jehož zorné pole je viditelně menší a v poslední čtvrtině navíc méně ostré...

 

ZEISS 20x60 S

 

V současnosti modernějším a rozměrném showroomu firmy SUPRA OPTIKA se pomalu, ale jistě, rodí i koutek pro fajnšmekry, sběratele a pamětníky...   Protože i moje maličkost je takto částečně potrefená, stane se často, že si po návštěvě vezu domů i něco navíc... Např. něco velmi zajímavého, co stojí za to řádně prozkoumat, pokochat se, nebo fundovaně otestovat. Stalo se tak i v rámci testování stabilizovaných triedrů - elegantní kufřík s logem ZEISS byl prostě nepřehlédnutelný a jeho obsah enormně lákavý...

 

 

Po jeho otevření na vás dýchne atmosféra 2.poloviny 80-tých let a to včetně čichově povědomého "otisku" gumy, která vypadá úplně stejně, jako na legendárních Zeiss triedrech Dialyt 7x42 nebo 8x56. Největší triedr se stabilizací, navíc ryze mechanickou, se sice už nevyrábí, nicméně se pořád oficiálně prodává jako nové zboží, tzn. se zárukou a zaručeným servisem.  

Odkaz na firemní stránky je zde - ZEISS 20x60 S - kde si můžete nastudovat vše potřebné. Velikostně je tento triedr srovnatelný např. s binokulárem Nikon 18x70, na snímcích níže můžete vidět srovnání s dalekohledy z této recenze.

 

 

Binokulár 20x60 S je skutečně ten pravý sběratelský kousek pro opravdové milovníky jedinečné a precizní jemné mechaniky. Nikdo jiný by si totiž takovýto raritní exemplář nepořídil, což plně pochopíte, když ho začnete zkoumat a v praxi provozovat... Pochopíte tím pak snázeji i to, proč má firma ZEISS těchto dalekohledů pořád dost na skladě...

20x60 S byl konstruován pro pozemní pozorování a výrobce v té době upozorňoval, že nezaručuje správnou funkci stabilizace ve větší výšce nad obzorem, než 60°. Pochopitelně se vedou o tomto diskuze a k dispozici jsou protichůdné zkušenosti. Já osobně jsem vliv stabilizace pozoroval i poblíž zenitu. Stabilizace se zapíná mohutným tlačítkem ve tvaru hranolu, umístěném pod gumou vedle točítka ostření, a musí se neustále držet. Poměrně velkým omezením je u tohoto to, že musíte vyvinout poměrně velký tlak, k čemuž potřebujete dva prsty. Zkušenosti uživatelů, kteří si koupili tento dalekohled v roce 2014 a později, ukazují, že u mladších výrobků jde spouštění stabilizace výrazně lehčeji. Tak jako tak ale pořád zůstává fakt, že nutnost držet neustále toto tlačítko vás nutí k méně výhodnému úchopu binokuláru, protože jinak byste ho drželi blíž k objektivům a tedy stabilněji. Některým majitelům víc vyhovuje to, že dalekohled drží vzhůru nohama a stabilizaci aktivují palcem odspodu.

Velké 20-ti násobné zvětšení, se zorným polem 3° ( čemuž odpovídá 60° zdánlivé zorné pole okulárů ) se zase na tak moc aktivit nehodí... Chce to tedy dobře vědět, k čemu budu takovýto výkonný dalekohled používat, když domyslím, že jde o držení 1670g v rukách. Já jsem ho zkoušel na letadla, která mi teď budou nějakou dobu opět lítat před lodžií ( přestavba dráhy v Ruzyni ) a docela mne to bavilo... Kvalitativní odstup od Canona IS 15x50 naprosto zřejmý. Velice pěkně se kouká na Měsíc, kde dalekohled předvádí nadprůměrnou ostrost a velice slušnou brilanci. Ze stativu jsem oceňoval perfektní kolimaci a vzorově bodové hvězdy - bohužel to neplatí pro poslední třetinu zorného pole, kde vám Erfleho design okuláru neumožní zlepšit bodovost mírným přeostřením. Ve dne toto moc neřešíte a kocháte se jinak velmi kvalitním obrazem, byť je z přísného pohledu na něm znát, že na soudobou špičku logicky v některých ohledech nestačí - jde především o méně věrné barevné podání a horší brilanci. Ale ostrost je příkladná a co se týče barevné vady achromatických objektivů, tak ta tam samozřejmě vidět je, nicméně slaběji, než jsem čekal, takže v oněch 2/3 pole nepůsobí tak rušivě, jako u jiných dalekohledů obdobných rozměrů. Shledal jsem zde podobný problém jako u Canonů IS 50mm - nejsou optimálně sladěné okuláry s objektivy - tzn., že výslednou zbytkovou chromatickou aberaci zhoršují okuláry, což poznáte i zvýšenou náročností držet oči přesně v optické ose. Vyšší kvalitu použitých achromátů, než je obvyklé, jsem si pak vysvětlil díky optickému schématu tohoto dalekohledu - objektivy mají vzduchovou mezeru, navíc větší než je obvyklé, viz. schématický obrázek níže :

 

 

Očnice okulárů jsou rovněž poplatné době - jdou sice sklopit, ale o potřebném komfortu pozorování se moc mluvit nedá... U starších kusů se také už člověk bojí, aby ono sklopení ta očnice vůbec přežila. Na druhou stranu se ukazuje, že použitá guma na těle binokuláru vydrží opravdu hodně. Dalekohledy se prokazatelně používali i v armádě, včetně námořnictva, což dokazuje výskyt vyřazených exemplářů, které se k novým majitelům dostaly z bazarů. Zatímco gumová ochrana tvrdé podmínky vesměs přežila, o mechanické stabilizaci se toto říct nedá... Já se tomu vůbec nedivím, protože výrobce v návodu jasně zdůrazňuje, že s tímto dalekohledem je potřeba zacházet velice opatrně a od větších nárazů ho ochránit především v režimu se zapnutou stabilizací. Ono totiž ten odpor, který překonáváte při spouštění stabilizace, způsobuje magnetická záklopka, která za klidového stavu udržuje citlivý mechanismus závěsů a pružin v bezpečnější zafixované poloze.

Je potřeba se ještě vrátit k praktické účinnosti výše popisované stabilizace. Pokud jste zvyklí, jako já, na stabilizaci u Canonu IS, tak první, čeho si všimnete je to, že tato mechanická je prostě jiná... Někdo říká, že reaguje přirozeněji... Těžko říct, pravdou ale je, že si rovněž všimnete, že její účinnost je menší, oproti módu "1" u Vixena Atery opravdu viditelně menší. Jinými slovy - vyhledávání objektu vyžaduje o něco víc práce a jeho udržení v zorném poli ještě víc, i díky únavě od těžkého dalekohledu.

Po delším používání a srovnávání s Canonem a Vixenem jsem si všiml, že Zeiss stabilizuje pohybující se objekt, za kterým posouváte dalekohledem, opravdu přirozeněji. Ale platí to do doby, kdy únavou nestíháte držet binokulár v optimální poloze, aby stabilizace stačila. Zde si pak rychle uvědomíte, jak velmi dobře vymyšlené jsou stabilizace u Canonu i režim "1" např. u Vixenu, které kromě rychlých záchvěvů kompenzují i část pomalejších odchylek.

 

 

Vidíte tedy, že používání stabilizovaného binokuláru Zeiss 20x60 S není zrovna nejvhodnější pro začátečníky, ale vyžaduje naopak dostatek zkušeností, notnou dávku obdivu a lásky k takovýmto raritním a experimentálním kouskům. Jejich používání není snadné, vyžaduje i určitou míru odříkání - to když musíte zapomenout i na běžné ergonomické vymoženosti, dostupné i v podstatně levnějších triedrech... Odměnou je pak krásný pocit určité nostalgie a vzpomínky na už dávnou dobu, kdy některé věci byly v lepším pořádku, než dnes...