Mechanické zpracování

    Obecná slabina starších refraktorů této firmy bylo vnitřní černění. V tomto směru nedošlo k žádné výraznější změně (bohužel). Naštěstí systém vnitřních clon uvnitř tubusu je navržen korektně a plní tak velmi dobře svoji funkci – eliminace vlivu parazitních odrazů.

Standardně je přístroj vybaven dvojrychlostním Crayfordovým fokuserem (převod je 1:10).  2“ výtah je plně otočný (360 stupňů) s aretací přítlačnou maticí. Fokuser pracuje při správném seřízení přesně bez viditelných mrtvých chodů.  Na vysunujícím se tubusku je nanesena měrka (pravítko) usnadňující opětovné rychlé zaostření při změně konfigurace.

Optické vlastnosti

Základní parametry udané výrobcem:

   Váha: 8,4 kg, průměr objektivu D = 120 mm, ohnisková vzdálenost F = 900,  světelnost f/7.5

Objektiv je dvojčočkový se vzduchovou mezerou. Na rozdíl od dnes již klasických ED objektivů je jeho druhý člen vyroben ze speciálních ED skel (80mm varianta využívá sklo Ohara FPL-51 a 100 a 120mm sklo Ohara FPL-53). Díky tomu je barevná vada oproti nim výrazně nižší.

V laboratoři

Kresba v okolí optické osy byla bodová, velmi ostrá a kontrastní bez viditelných zbytkových aberací. Postupem k okraji se kresba mírně zhoršuje. Difrakční limit byl překročen cca 6.5 mm od optické osy (tj. cca 0.4° od optické osy).  Velmi dobře vykreslená oblast tak byla cca 13-14mm. V okrajích senzoru kamer/fotoaparátů s větším senzorem (např. Canon EOS 400D má senzor velikosti cca 22x15mm) tak může být patrné nedokonalé vykreslení hvězd.

Vlastní test rozlišovací schopnosti (test USAF-1951) potvrdil vysokou kvalitu optické soustavy. Pro kontrast testu 0,02 bylo rozlišení  v okolí optické osy téměř rovné teoretické hodnotě 1,1“, směrem k okrajům postupně klesá na hodnotu cca 1,7“ ve vzdálenosti 0.5° od optické osy.

Průběh přenosové funkce určené pro svislý a vodorovný směr byl v okolí optické osy téměř totožný. To ukazuje mj. na velmi dobrou korekci ostatních optických vad. U okrajů pak již byl patrný vliv sklenutí obrazového pole.

Určená barevná vada byla velmi malá. Dosahovala cca 0,025% ohniskové vzdálenosti. Tomu odpovídá rozsah přeostření cca  22 mm mezi krajními barvami (spektrální čáry F a d). Oblast kolem maxima citlivosti oka  (spektrální čáry e až C) vykazují barevnou vadu minimální.

Pozorování

Jednou z hlavních výhod testovaného refraktoru je vysoký kontrast obrazu při současně malé barevné vadě. To jej přímo předurčuje pro pozorování planet či jemných detailů na Měsíci. Prvním cílem proto byl Saturn. Obraz byl při 128x (okulár Pentax XW 7mm) ostrý bez jakýchkoliv patrných aberací. Úzký paprsek prstence byl snadno rozpoznatelný i na první pohled i s průmětem jeho stínu na kotouček planety. Pohled při větším zvětšení 225x (4mm ortoskopický okulár od University Optics) nepřinesl žádné překvapení. Obraz zůstal kontrastní, bez pozorovatelné barevné vady.

Druhým testem byl test rozlišovací schopnosti přístroje na dvojhvězdách. Pro něj bylo zvoleno počasí s velmi klidným vzduchem. První testovanou byla g Leo (Algieba, jas 2,4 a 3,6 mag) se vzdáleností složek cca 4,5“. Rozlišení obou složek při obou zvětšeních bylo bezproblémové. Obdobně dopadl test i e Boo (2,6 a 4,8mag) se vzdáleností složek 2,9“. Zde bych však doporučil použít větší zvětšení (225x). To platí i o třetí testovaném objektu a Gem (2 a 2,9mag) o vzdálenosti 2,2“. Zcela jednoznačně nedopadl test o rozlišení g Vir (obě složky cca 3,5 mag) jejichž aktuální vzdálenost je 0.8“. Ani při použití zvětšení 225x ani většího (360x, Vixen LV 2,5mm) k separaci složek nedošlo (což bylo více méně předpokládáno). S ohledem na průměr objektivu skončil neúspěchem rovněž podle předpokladů test na zeta  Boo (4,5 a 4,6 mag)   o úhlové vzdálenosti 0,64".

Z deepsky objektů byl dalekohled zaměřen na vděčnou kulovou hvězdokupu M3 (6,5 mag/18’). V dalekohledu byl pozorovatelný na první pohled jasný kotouček s centrálním zjasněním. Slabší M54 (7,7mag/14‘) byla rovněž pozorovatelná na první pohled. Galaxie M64 (8,4 mag/10mag) byla pozorovatelna jako obláček bez zřetelné struktury. V dosahu přístroje, byť jen jako slabé mlhovinky byly rovněž galaxie M65 a M66. Neúspěchem skončila v aktuálních podmínkách např. snaha nalézt M95.

Fotografický test

Přístroj je dle výrobce vhodný i pro astrofotografii. Proto byla vyzkoušeno i využití pro tuto oblast. Bez další pomocné optiky (zejména rovnače pole, …) byl použit fotoaparát Canon EOS 400D. V rozích snímku byly již podle předpokladů patrné známky sklenutí obrazového pole. Pro focení na tento či větší chipy tak je nutné počítat s vhodným rovnačem pole (popř. kombinovaný s reduktorem). Pro chipy o úhlopříčce do cca 12-13mm není použití rovnače nezbytně nutné. Tento výsledek velmi dobře koreluje s údaji zjištěnými v laboratoři.

Závěrem

Ač byla testována 120mm varianta dalekohledu, v mnohém lze výsledky zevšeobecnit na celou řadu Equinox. Velmi dobré mechanické zpracování (byť ne zcela bez chybičky), kvalitní optický systém dalekohledy této řady staví poměrně vysoko. Svými vlastnostmi dosahují téměř na úroveň několikanásobně dražších tříročkových apochromatických systémů jiných renomovaných značek. V poměru cena/výkon pak jsou nepochybně velmi zajímavou volbou.

.

Obr. Ronchigram SW  Equinox 120EDF na optické ose (test 20 čar/mm)

Obr: Kvalita obrazu (SR koeficient) pro bílé světlo (průměr složek RGB v poměru 25-50-25%) v zorném poli dalekohledu SW  Equinox 120EDF (difrakční limit odpovídá cca SR=0,8)

Obr. Test KOREN2003 a MTF u SW Equinox 120 EDF (ve středu zorného pole červeně, u okraje modře, nenormováno)

Obr: Výseče obrazu hvězdného pole na senzoru Canon EOS 400D