Dalekohledy Mewlon od japonské firmy Takahashi Seisakusho se vyrábějí už několik desetiletí a jsou v povědomí milovníků astronomických přístrojů zapsané jako velmi dobré planetární dalekohledy. Za tu úctyhodnou dobu jejich existence si vydobyly velmi dobrou pověst, především díky vysoké optické kvalitě. V dnešní uživatelské recenzi se budu věnovat nejmenšímu zástupci s průměrem 180 mm, čemuž napovídá i následující fotografie :

 

 

Z "portrétního" snímku vyčtete i ohniskovou vzdálenost tohoto Cassegraina a tomu odpovídající světelnost F12. Znalí astroamatéři vědí, že optickým schématem tohoto reflektoru není klasický Cassegrain, skládající se z parabolického hlavního zrcadla a hyperbolického zrcadla sekundárního, ale jeho modifikace Dall-Kirkham, sestávající z elipsoidního primáru a sférického sekundáru. Optické plochy této soustavy jsou tedy výrobně jednodušší, než u klasického Cassegraina, a firma Takahashi tvrdí, že obě zrcadla v jejich Mewlonech jsou vyleštěna s přesností L/20. Další výhodou designu Dall-Kirkham je výborná ostrost na ose, což je rozhodně největší přednost těchto jednoduchých, tedy pouze dvouzrcadlových, astronomických dalekohledů.

 

CELKOVÁ KONCEPCE DALEKOHLEDU A JEHO MECHANICKÉ PROVEDENÍ

Aby měl každý Cassegrain i výborný kontrast, který se co nejvíce blíží ještě jednodušší dvouzrcadlové soustavě, kterou je velmi rozšířený Newton, musí mít velmi dobře propracovaný clonový systém pro eliminaci parazitních paprsků. Podobně jako u britských Maksutov-Cassegrainů od firmy Orion-Optics, je i u Mewlonů použitý systém velmi efektivní a mohu potvrdit, že na noční obloze podával testovaný dalekohled velmi dobrý kontrast, jen o málo horší kvalitního APO refraktoru. Přirozeně je známo, že úbytek kontrastu jde na vrub především vlivu centrálního zástinu, který je u tohoto reflektoru 30%.

Vnitřní stavbu dalekohledů Mewlon s aperturami 180 a 210 mm ilustruje firemní obrázek :

 

 

Poslední větou jsem nakousl skutečnost, že teleskopy Mewlon se vyrábějí i v dalších třech větších průměrech - 210, 250 a 300 mm. Takže, než se pustíme do podrobnějšího popisu recenzovaného exempláře, seznámím vás zevrubně i s těmito vyspělejšími sourozenci.

Zatímco dva nejmenší zástupci jsou si velmi podobní, přičemž Mewlon 210 je logicky o něco větší, tak poslední generace dvojice větších průměrů působí už o dost mohutněji a především profesionálněji. Na rozdíl od menších brášků, kteří celá ta léta jejich profesního života vypadají de facto pořád stejně, tak větší sourozenci doznali během dvou posledních generací několika zásadních změn. Mewlony 250 a 300 dnes v názvu nesou označení "CRS", ve kterém se skrývá především přívlastek "corrected"... Mají totiž napevno zabudován korektor&reduktor pro dosažení  kvalitní kresby i mimo osu, a to především s ohledem na fotografické nasazení... Kromě toho disponují zaostřováním elektricky posouvaným sekundárem a také zabudovanou trojicí ventilátorů za primárem. Z největších Mewlonů se tedy rázem staly fotovizuální dalekohledy, navíc s důrazem právě na astrofotografii. 

 

 

Zatímco velmi potřebné větráčky a dálkově ovládané zaostřování se setkalo u astroamatérské komunity s ohlasem kladným, tak implementace tříčočkového korektoru a značného nárůstu ceny spíše s kritikou... Především na fóru "Cloudy Nights" se můžete dočíst, jak vizualisti-planetárníci z nových Mewlonů 250 CRS onen korektor odmontovávají, což si tak nějak nedovedu představit, protože korektor je sestaven ze tří samostatných čoček, které vyplňují celou stínící trubku  - viz. převzatý obrázek z francouzského časopisu L' Astronomie :

 

 

Já bych řekl, že firma Takahashi to má dobře vymyšlené - korektor v modelech CRS totiž vytváří z "baflu" uzavřený systém, kde nebudou tak snadno vznikat tepelné vlny, jako např. u většího SC Celestronu Edge, jehož korektor je zabudován ve 2/3 trubky... Problematika temperování velkých Mewlonů je široce na fórech probírána - správnou cestou je dostatečné chlazení primáru a výměna vzduchu v otevřeném tubusu, tedy jiná cesta, než u uzavřeného systému katadioptrů, kde se doporučuje turbulencím uvnitř tubusu předcházet izolací zvenku ( psal jsem o tom v recenzi Maksutov-Cassegraina OMC 140 ). Pokud by někoho zajímaly i jiné záležitosti okolo Mewlonů 250 a 300 mm, jak starších bez korektoru, tak novějších CRS, doporučuji vyhledat na CN informace od velmi zkušeného Daniela Mounseye, např. v tomto vlákně :

https://www.cloudynights.com/topic/837467-takahashi-mewlon-250-thermal-properties/

Vzhledem k tomu, že jsem už cca dva roky nezaznamenal, že by nějaký prodejce Mewlony 250+300 CRS nabízel, vyvstává na mysli otázka, zda vůbec ještě se tyto dalekohledy vyrábějí... Na stránkách výrobce sice v nabídce stále figurují, ale u žádného světového prodejce jsem možnost je získat nenašel... Mewlony byly vždy nedostatkové zboží, nicméně 180 a 210 mm průměry jsou teď naopak poměrně rychle dostupné.

 

 

Vraťme se ale k podrobnějšímu popisu testovaného modelu 180C. Dalekohled nejen že působí, ale skutečně i je, velmi kompaktního provedení, o čemž svědčí i příznivých 6 kg jeho hmotnosti. Nám už pamětníkům připomíná Meniskas 180 vyráběný kdysi v Carl Zeiss Jena. A to především oním chytrým nápadem, jak zkombinovat hledáček s rukojetí. Takahashi hledáčky jsou opticky vynikající a mechanické provedení tohoto v madle integrovaného vám zaručí jednorázovou a stabilní kolimaci. Novější Mewlony 180C se po dlouhé době zbavily 1,25" výstupu a disponují tedy 2" šachtou v základní dodávce. Její provedení tradičně za celkovou kvalitou teleskopu dost zaostává, takže vám nezbyde než se poprat na výstupu s Takahashi závitem M72. K recenzi zapůjčený kus jeho majitel v tomto ohledu "vytunil" nejlepším možným způsobem - Click-Lockem od Baaderů, viz. fotografie níže :

 

 

V zadní části teleskopu si všimněte i zaostřovacího knoflíku, který svědčí o tom, že tento Dall-Kirkham se zaostřuje posuvem hlavního zrcadla. Mechanismus je precisní, nicméně nikoli bezvůlový, takže nějaké malé poskočení obrazu, viditelné při větším zvětšení, je zde třeba očekávat... Ale je opravdu marginální, čili není třeba se tohoto obávat ani např. při fotografování na malý čip, nebo při pozorování planet s velkým zvětšením. Co mne ale nepříjemně překvapilo, bylo zjištění, že rozsah ostření, resp. potřebné vysunutí ohniska je nedostatečné, takže některé binohlavy zaostříte jen s aplikací aspoň 1,25x barlowem Baader. V rámci řešení tohoto problému jsem však také zjistil, že vřazení GWK 1,25x před binohlavu prospívá kvalitě obrazu a zmenšuje vinětaci... Uvedené, a v podstatě nečekané, problémy s dostupností ohniska se nejvíc týkají binonástavce Zeiss APO ( verze s úpravou od Denise Levatiče ). Tato binohlava, na jejíž recenzi pracuji, má totiž místo hranolů zrcátka, což prodlužuje optickou cestu na hodnotu větší než 130 mm. 

 

 

Jako všechny ostatní dalekohledy Takahashi, je i tento signován poctivým, až nezničitelným, štítkem s výrobním číslem :

 

 

Zakrytování tubusu vyřešil výrobce šikovnou nylonovou čepkou, kterou lze utáhnout suchým zipem :

 

 

Celkově můžeme mechanické provedení Mewlonu 180C označit za příjemně kompaktní a přitom dostatečně bytelné. Jeho konstrukce je dobře promyšlená, dostatečně precisní a působí elegantně a uhlazeně. Důkazem těchto faktů jsou dlouhodobé zkušenosti jejich uživatelů, kteří dokládají i časově velmi stabilní kolimaci.

 

OPTICKÉ VLASTNOSTI A JEJICH OVĚŘENÍ V PRAXI

Je čas se podívat i na optické vlastnosti... A samozřejmě rovněž na to, jak se teorie potkává s praxí. Jak už jsem výše avizoval, Dall-Kirkham by měl mít vynikající ostrost na ose. Zkušenosti ukazují, že tomu opravdu tak je. A toto je i hlavní důvod, proč se tyto Cassegrainy řadí i mezi planetární dalekohledy. Teorie však poukazuje i na to, že mimo osu bude kvalita kresby vlivem komy rychle klesat... Uvedené je dobře vidět na firemních diagramech :

 

 

Uvedené poznatky jsem v praxi ověřil a zdokumentoval pomocí dvou single-shotů našeho souputníka, které jsou k dispozici i ve vyšším rozlišení. První snímek je pořízen Full-Frame bezzrcadlovkou - vidíte na něm především to, jak rychle ostrost dál od osy klesá. Je také vidět vinětace způsobená relativně malým otvorem na výstupu dalekohledu.

 

 

 Druhá fotografie znázorňuje totéž ještě markantněji - je pořízená mobilem za okulárem. Seeing před východem Slunce byl velmi dobrý, umožňoval pohodlně pozorovat i 300-násobným zvětšením. Střed snímku, kam bylo před ořezem zaostřeno, je na výsledné kompozici na hranici dolní třetiny - zachycené detaily jsou vynikající, kdežto okraj měsíčního limbu je nepoužitelný...

 

 

Z fotografického výstupu jednoznačně vyplývá, že degradace ostrosti vlivem komy je značná, odhadem snad i horší, než u Newtona F5, takže pokud by uživatel chtěl fotit "celodisky" Měsíce, popř. Slunce, nezbývá než dokoupit originální korektor-reduktor ( viz. diagram výše ), který o 20% zkrátí ohniskovou vzdálenost na výslednou světelnost F9,6.

Nepříjemná koma je samozřejmě "dobře" vidět i v okuláru a logicky v tomto ohledu vypadá obraz nejlépe v okulárech se zorným polem kolem 50°. Při pozorování planet větším zvětšením to moc řešit nebudete, v binohlavě s barlowem už vůbec ne... Chcete-li tímto Dall-Kirkhamem pozorovat rozlehlejší DSO a malým zvětšením hvězdná pole, musíte kromě komy počítat s dalším omezením v podobě malého zorného pole, které zde máte k dispozici... Největšího pole, jaké jsem v tomto docílil, je s odřenýma ušima 1,2° pomocí TV Plossla 55 mm ( 39x, průměr výstup. pupily 4,5 mm ), který samozřejmě už silně vinětuje ( tedy jeho zdánlivé zorné pole cca 50° je ořezané ). Rozumným maximem je použití 2" 40 mm okuláru Takahashi LE - docílíte kvalitního obrazu s 54-násob. zvětšením, bez vinětace a s výstupní pupilou 3,3 mm.

 

 

Spolu s tímto Mewlonem jsem si na otestování zapůjčil i velmi zajímavý okulár - Masuyama 32 mm, 85°. Ani v tomto okuláru nevyužijete jeho velké pole, byť je tady ořez patrný až těsně u clony.

 

 

Naopak s legendárním okulárem Pentax XW 40 je okraj zorného pole nečekaně bez vinětace a navíc si s tímto okulárem Mewlon 180C velice dobře rozumí...

 

 

SHRNUTÍ A PÁR SLOV NA ZÁVĚR

Při pozorování planet a Měsíce dostál tento dalekohled velkým očekáváním - je opravdu velmi ostrý a i kontrast je velmi dobrý. Na úroveň olejového tripletu CFF 140 mm to ovšem nestačí, a i ve Vixenu SD 115S je obraz kontrastnější - zde ale bylo za velmi dobrého seeingu vidět, že Vixen neposkytl takové detaily, jako Takahashi. Temperace Mewlonu je opravdu náročná - na kvalitní seeing jsem čekal dlouhé týdny a při větších teplotních gradientech v půli srpna to chtělo trpělivost a dostatek času. Obrazy Saturnu a Měsíce mne ale velmi uspokojily. Kvitoval jsem i to, že tento Mewlon dává slabší difrakční kříže, byť jich je šest ( oproti ostatním bráškům má 180C tříramenného pavouka ). Kdo potřebuje výkonný a přitom kompaktní planetární dalekohled - např. na lodžii, jako já, je pořízení Mewlonu 180C jedno z nejlepších řešení...

 

 

Na úplný závěr přidávám jednu troufalou fotografii pořízenou jedinou expozicí, a to mobilním telefonem za okulárem. Troufalou proto, že fotit takto planetu Saturn expozicí téměř 1/2 sek. je tak trochu úlet . Když on byl ten obraz tak výjimečně klidný a plný jemných detailů, že si to o ten pokus toto zdokumentovat až nutkavě říkalo...