V této druhé části recenze Maksutov-Cassegraina OMC 140DX vás seznámím především s praktickými zkušenostmi s pozorováním a fotografováním s tímto dalekohledem, a taky s porovnáním s jinými teleskopy. Právě ono poměřování Maksutov-Cassegrainů obecně, a to hlavně s kvalitními refraktory, je vděčné téma hojně se vyskytující v diskuzních fórech napříč celou planetou. A kdo se právě o tuto tématiku zajímá, tak mi dá za pravdu, že výměny názorů bývají i dost emotivní... Příčinou tohoto jsou v podstatě dvě záležitosti, které objektivní porovnání těchto dalekohledů zcela odlišných koncepcí dost ztěžují - centrální zástin katadioptru a seeing v tubusu, rovněž v Maksutovu, ev. v Schmidt-Cassegrainu. Důsledkem uvedených aspektů jsou pak dva tábory astroamatérů, které mají protichůdné názory. Hlasitější a větší skupinou jsou ti, kteří nedají dopustit na vlastnosti kvalitních refraktorů, a současně poukazující na to, že v katadioptru je obraz méně kontrastní, méně ostrý a seeingem víc poznamenaný... Současně se snaží rozdíly v zobrazovací kvalitě nějak kategoricky zaškatulkovat, např., že 200mm katadioptr ukazuje jako 150mm APO refraktor... nebo, že v onom katadioptru prochází světlo 3x a tudíž v něm nemůže být obraz tak klidný, jako v dalekohledu čočkovém, kde prochází jen jednou...
Osobně nemám takovéto škatulkování rád, protože vychází z určité míry neznalosti věci, a na druhé straně připouštím, že "na každém šprochu je pravdy trochu". Uvedené dva problémové aspekty u Maksutov-Cassegrainů nejsou bohužel jediné, které mohou ztěžovat práci s tímto designem dalekohledu. Musíme zmínit i velkou náchylnost k rosení menisku, celkově náročnější kolimaci, a také o něco větší hmotnost. Především neznalý astroamatér si po předchozím výčtu nectností katadipotrů obecně v tuto chvíli pro sebe říká, proč vlastně někdo tak problematické dalekohledy používá ...?
RUMAK 150/1800 od firmy iOptron s velmi užitečnou rosnicí, která je součástí standardní výbavy.
Ještě lepší je rosnice vyhřívaná - viz. OMC 200 na snímku z MHV z dubna 2015, kde jsme tohoto Rutten-Maksutova porovnávali s tehdy novým olejovým tripletem CFF 140mm F7,5.
PROČ VLASTNĚ MÍT MAKSUTOV-CASSEGRAINA ...?
Je tedy načase odpovědět na otázku, jaké že jsou přednosti této koncepce dalekohledu. Tou hlavní je kompaktnost provedení, která vám umožní používat nadprůměrně velkou aperturu a k tomu odpovídající ohniskovou vzdálenost. Např. katadioptr o průměru 200mm a F10 je dlouhý necelých 0,5m a neváží ani 6kg ( v případě Schmidt-Cassegrainu ), nebo Maksutov-Cassegrain OMC 200DX s hmotností 9kg při délce 0,6m, který disponuje ohniskovou vzdáleností 4m. Ano, katadioptrem, stejně jako klasickým Cassegrainem, prochází světlo 3x, což v posledně zmiňovaném dalekohledu je méně než 1,8m, kdežto refraktor s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností by byl dlouhý 4m... Že by v takto dlouhé rouře byla záruka dostatečné homogenity seeingu, si já osobně nemyslím, obzvlášť když si uvědomíte, že oba konce tubusu se budou zpravidla nacházet v dost odlišné výšce nad zemí...
Další předností Maksutovova designu je velmi dobrá korekce barevné vady - a to minimálně na úrovni kvalitního ED APO refraktoru. Takže se snadno přihodí to, že v Maksutovu můžete použít o dost větší zvětšení a přitom docílíte barevně čistý obraz s velmi dobrým kontrastem, přičemž průměrný ED APO refraktor už bude při takovém zvětšení měknout a trpět zbytkovou chromatickou vadou. Ano, můžete namítnout, že když místo refraktoru použiji ke srovnání klasického Cassegraina, tedy čistě zrcadlovou soustavu, tak se situace může i obrátit... Ano 100% může, ale taky se zde ukáže jiný neduh...
Tímto argumentem se dostáváme k další výhodě katadipotrů - nemají pavouka, který nese sekundární zrcátko. Netrpí tedy výskytem difrakčních křížů, které vidíte tak často na astrofotografiích DSO a také při pozorování planet sluneční soustavy. Když někdo tvrdí, že meniskus u Maksutova je zdrojem rozptylu světla a zhoršuje kontrast při odlišování dvojhvězd, atd., tak já zase tvrdím, že zjasnění v blízkém okolí planety od difrakčního kříže je ještě horší...
K výčtu výhod Maksutov-Cassegraina patří v poslední řadě to, že se jedná o uzavřenou konstrukci, která dostatečně dobře, a hlavně dlouhodobě, chrání vnitřní optické plochy před nadměrným znečištěním a z velké části i před agresívními látkami v ovzduší.
DOKONČENÍ VÝKLADU O PROBLEMATICE SEEINGU & MAKSUTOV-CASSEGRAINA
Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že v tomto případě mám na mysli seeing v tubusu, který vzniká díky rozdílu teplot uvnitř tubusu a vlastní stěny tubusu. Při troše šikovnosti můžete v okuláru vidět, nejsnáze u větších Newtonů, jak vznikají turbulence poblíž vnitřní stěny tubusu. Když si v praxi ověříte fakt, že i poměrně velký katadioptr může velice dobře ukazovat i s teplotně nevyrovnanou optikou, tak s ohledem na výše uvedené pochopíte, že základem úspěchu je docílit toho, aby se tubus ochlazoval co nejpomaleji. Tzn. aplikovat na něj izolaci s co nejmenší tepelnou vodivostí, čemuž dobře vyhovuje materiál použitý na karimatkách - pěna EVA o tlouštce 1 cm, z jedné strany opatřená hliníkovou fólií. Tepelná vodivost této hrubé pěny není o moc větší, než u vzduchu. Že mám pravdu, si můžete ověřit u běžného refraktoru a velmi dobře i u recenzovaného OMC 140. Začnete-li pozorovat ihned po vynesení dalekohledu z místnosti ven, tak zpravidla pár minut s ním můžete v pohodě pozorovat, než se ochlazení tubusu začne projevovat i uvnitř tubusu. Stejné se děje i při ohřívání tubusu na slunci...
Ideální by bylo, kdyby byl, na temperaci náročný, katadioptr vybaven větráčky a větracími otvory, které urychlí i tepelné vyrovnání zrcadla a menisku, a pak mohl být promtně zabalen do izolačního návleku. Toto je v podstatě nerealizovatelné a v praxi se proto používá trvale, a co nejdokonaleji, zaizolovaný tubus.
Pokud by někoho tato problematika a zkušenosti ze světa víc zajímaly, tak doporučuji pročíst níže uvedené vlákno od rakouského majitele OMC 140, který velice sofistikovaně, a s potřebným měřením teplot, navrhl a ověřil postupně dva materiály na zhotovení důkladné izolace na recenzovaný katadioptr.
TROCHU NUTNÉ TEORIE K OTÁZCE VLIVU CENTRÁLNÍHO STÍNĚNÍ
Pokud by se někdo chtěl zabývat pragmatickou otázkou, zda jde vliv centrálního zástinu nějak matematicky vyjádřit, doporučuji k tomuto nastudovat dva osvědčené weby :
Amateur Telescope Optics ( https://www.telescope-optics.net/ )
Wolfgang Rohr ( http://r2.astro-foren.com/index.php/de/ )
V prvním případě doporučuji pročíst celou kapitolu č.7 - " The Effects Of Aperture Obstruction " :
https://www.telescope-optics.net/obstruction.htm
...přičemž podstatné shrnutí je zde :
https://www.telescope-optics.net/telescope_central_obstruction.htm
Najdete zde spoustu důležitých grafů a obrázků, včetně náležitého vysvětlení.
Na webu p.Rohra je pak podstatnou stránkou tato :
Kdo upřednostňuje používání kvalitních refraktorů, tak ví, že tento typ dalekohledu zobrazuje stálice opravdu nejlépe ze všech optických systémů ( nechávám stranou mimoosé Kutterovy soustavy ), protože všechny ty ostatní disponují centrální zástinem a ponejvíc i pavoukem pro uchycení zrcátka/sekundáru. Uvedené se v praxi projevuje dvěma aspekty. S rostoucím zástinem klesá hodnota zvětšení, při kterém začíná být vidět hvězda jako soustava ohybových kroužků - při menší obstrukci se zviditelňuje první ohybový kroužek a s rostoucím zástinem se přidávají kroužky další. Je to dáno tím, že i v případě velmi kvalitní optiky dochází se zvyšující se hodnotou obstrukce nutně k přelévání stále větší energie z centrálního disku do kroužků vzdálenějších. Klesá tímto i kontrast a tím i dosažená limitní magnituda. Zákonitě se pak v praxi stává, že při porovnávání refraktoru s dalekohledem typu Cassegrain nebo katadioptrem, má druhý zmiňovaný pár při stejném průměru horší limitní magnitudu, resp. má-li větší aperturu, tak ono navýšení světla není tak markantní, jak bychom očekávali. Situace je navíc komplikována naším největším nepřítelem, tedy seeingem. Tak, jak se může energie z centrálního disku přelévat do vedlejších ohybových kroužků, děje se tak i při zhoršeném seeingu - mám tím na mysli to, že s nárůstem centrální obstrukce se zviditelňuje vliv špatného seeingu.
Z uvedených grafů a teoretických výpočtů na prvně jmenovaných stránkách vyplývá i to, že optická soustava se zastíněným středem by měla být co nejkvalitnější. Vyšší optická přesnost katadioptru například, tedy snižuje negativní vliv centrální obstrukce. A nejen to - ukazuje se, že kvalitnější optika líp odolává degradaci nepříznivým seeingem. Refraktory obecně, jsou skutečně velmi "odolné" dalekohledy, a ne nadarmo se říká, že máte-li objektiv zhotovený s přesností 1/4 lambda, tak srovnatelný Newton by měl být lambda/8.
Z diagramů zobrazujících křivky MTF je potřeba vyvodit jednu podstatnou zákonitost - největší pokles této křivky, tedy největší vliv centrálního zástinu, se děje při nižších frekvencích - tzn. při nižším kontrastu, což znázorňuje vždy levá polovina grafu. Při vysoké frekvenci, tedy při vysokém kontrastu, se situace vyrovnává. Uvedené si snadno ověříte i ve srovnávaných dalekohledech, zde tedy v refraktoru a katadioptru. Např. v dalekohledech v této recenzi porovnávaných bylo dobře patrné, že jemné odstíny na disku Jupitera mohly být lépe vidět ve fluoritu FC-100DZ, ale v případě miniaturních kráterků na Měsíci poblíž terminátoru se situace obrátila a větší průměr OMC140 jasně zvítězil... Za hodně dobrého a stabilního seeingu se na Měsíci toto dalo zdokumentovat i fotograficky, viz. snímky níže, kde si všímejte "pidi" kráterů poblíž ikonické trojice velkých kráterů Theophilus, Cyrillus a Catharina. Ty drobné jamky se tu a tam daly vytušit, a některé i vidět, v refraktoru, ale v Maku byly snadno patrné a tudíž se daly i mobilem zvěčnit...
MĚSÍC 4.4.2025 - TAKAHASHI FC-100DZ + NAGLER ZOOM 3-6 - 5mm ( 160x ) + SONY XPERIA 1-III
MĚSÍC 4.4.2025 - TAKAHASHI FC-100DZ + NAGLER ZOOM 3-6 - 3mm ( 267x ) + SONY XPERIA 1-III
MĚSÍC 4.4.2025 - OMC 140DX + NAGLER 13mm ( 154x ) + SONY XPERIA 1-III
Všechny snímky, které si můžete i zvětšit, byly pořízeny digiscopingem a jedinou expozicí, za stejných podmínek a s oběma dalekohledy na jedné montáži.
PRAKTICKÉ SROVNÁNÍ OBOU DALEKOHLEDŮ POZOROVÁNÍM
Jak už jsem avizoval, Maksutov-Cassegrain OMC 140DX dostal v tomto duelu za soupeře vynikající fluoritový APO refraktor Takahashi FC-100DZ, jak je vidět i na fotografii výše... Že to bude zápas velmi vyrovnaný, dalo tušit už první srovnání ve dne na pozemních cílech. OMC 140 překvapil velmi dobrým kontrastem i v protisvětle, čímž se ukázalo, že jeho clonový systém před primárem a před ohniskem je opravdu dokonalý. Na pozemních cílech při zvětšeních 100-150x v podstatě nebyl vidět žádný velký rozdíl v kontrastu. Pořízené fotografie Maksutovem byly velmi brilantní a s přimhouřením oka s ohledem na vinětaci v rozích formátu Full-Frame můžeme tento dalekohled označit za velmi výkonný teleobjektiv. Pravda, focení s ním je méně pohodlné a ohnisková vzdálenost 2m je značně nepraktická, především s ohledem na seeing v přízemních vrstvách - já proto pořizuji testovací snímky při zatažené obloze, eventuálně i po dešti. Nicméně ten první dojem z tohoto katadioptru byl velmi dobrý a dával tušit, že tentokrát je optika hodně kvalitní... O to víc jsem se těšil na slušnou večerní oblohu. V tomto štěstí přálo, protože se našlo docela dost dobrých večerů i nocí s velmi nadprůměrným seeingem, s planetami ještě v příznivé konstelaci a samozřejmě i s jarním nejen mladým Měsícem v maximální deklinaci.
Měsíc byl právě ten, který jsem si při testování nejvíc užíval. Jakmile byl lepší seeing, mohl se projevit větší průměr Maksutova. Na druhou stranu se mi nikdy nestalo, že bych konstatoval, že za nepříznivého seeingu je obraz lepší, rozuměj detailnější, v refraktoru... OMC 140 podává velmi ostrý obraz, který má jen o trochu menší hranovou ostrost, než řezavě ostrý Takahashi. A navíc tomu tak není za všech okolností. Vůbec první srovnání na nějaké té planetě se odehrálo při pozorování maličkého Marsu a překvapivě skončilo porážkou refraktoru - obraz v katadioptru byl celkově prostě lepší - ostrost stejná, brilance lepší. Větší průměr optiky zabodoval a zvětšení >330x bylo už pro Taka mimo jeho optimální zónu. V refraktoru byl použit okulár Vixen HR 2,4mm a v Maku okulár Takahashi Abbé 6mm. Nejvíc jsem byl zvědav na srovnávačku na Jupiteru... Tímto jsem strávil spoustu hodin, využívaje povětšinou příznivého seeingu a také možnosti sledovat několik tranzitů Jupiterových měsíců, atd. Zde jsem čekal výraznější náskok APO refraktoru, jak v ostrosti, tak v kontrastu. Obraz kotoučku Jupiteru byl opravdu mírně ostřejší v refraktoru, ale ten rozdíl byl malý a byl rozeznatelný především proto, že oba dalekohledy byly zjustované těsně vedle sebe. Stejné platí pro kontrast, tedy žádný do oka bijící rozdíl. Nemohu potvrdit ani to, že zcela určitě byl obraz v refraktoru klidnější - zde ovšem podotýkám, že seeing byl nadprůměrný a OMC ideálně tepelně srovnaný. Nápadnější rozdíl byl v jemných nuancích v pásech, kde skutečně byly některé detaily s malým kontrastem zřetelně lépe vidět ve fluoritu. Nejnápadnější rozdíl byl v zobrazení Jupiterových satelitů, které byly v refraktoru krásně bodové, kdežto v Maksutovu už problikával první ohybový kroužek. V okamžiku zhoršení seeingu se pak v katadioptru objevovala rušivá problikávání světla právě do toho nejbližšího ohybového kroužku, většinou pouze do některé jeho části. Tento rušivý efekt, který navozuje dojem, že v katadioptru je opravdu ten seeing horší, je v tomto hodně ovlivněn i sebemenší odchylkou v kolimaci, což je při velkém zvětšení na klidném obrazu vidět tak, že ohybový kroužek je v některém segmentu světlejší. Podobně jako na Měsíci byly některé detaily za dobrého seeingu vidět lépe v OMC 140, tak stejné platí i o zobrazení kotoučků Jupiterových měsíců. Zcela vyjímečně se na oblačných pásech Jupitera přihodilo i to, že i zde větší průměr zvítězil... Ale to byly okamžiky opravdu naprosto klidného vzduchu, což jinak potvrdily i pozemní fotografie vzdálených cedulí při absenci neklidu vzduchu, kdy pak Maksutov poskytl vyšší rozlišení.
Nejsem odborník na detekování slabých DSO a rozlišování těsných dvojhvězd, tak zde nechci obšírně referovat o rozdílech obou dalekohledů. Věřím v tomto jiným uživatelům, kteří potvrzují teorii o důsledcích centrálního zástinu, např. v rozlišování těsných dvojhvězd, navíc s velkým jasovým rozdílem. Potvrzuji i to, že při pozorování DSO bych čekal víc viditelný světelný zisk většího průměru. Je také vidět, že při kochání se krásnými otevřenkami je obraz v refraktoru takový živější a někdy je pozadí v refraktoru tmavší. Platí to i o kulových hvězdokupách, kde jsem shledal rozlišení de facto stejné, ale pohled v refraktoru měl o něco větší šťávu. Nicméně Maksutovy mám rád i proto, že podávají obrazy stálic v kvalitě nejen estetické hned na druhém místě za kvalitními refraktory. OMC 140 má opravdu velmi dobrou homogenitu kresby ve slušně velkém poli ( viz diagramy níže ), takže větší potenci pro přehlídku oblohy brání jen ten relativně malý výstupní otvor před ohniskem. Nicméně 50-ti násobné zvětšení jsem si s okulárem Takahashi LE 40 docela užíval a vzpomínal při tom na v tomto nedostižný Meniscas 180 ( Zeiss Jena ), který má na výstupu pořádnou díru a při F10 docílíte pupilu o průměru 4 mm právě oním 40 mm okulárem, který v tomto Maku může být i v podobě Pentaxu XW40. Tímto si tady teď hodlám postesknout, že na naší zeměkouli chybí kvalitní Maksutov-Cassegrain o průměru 180 až 200mm a se světelností F10, kterou mají oblíbené Schmidt-Cassegrainy. Ty ovšem nemají tak kvalitní obraz hvězd a když píšu, že otevřená hvězdokupa je v refraktoru oproti Maku taková živější, tak to samé bych napsal při srovnání Maka a Schmidt-Cassegraina. Pamatuji si, co mi dalo práce najít v Celestronu SC 150mm na Jupiteru rudou skvrnu - v OMC 140 ji vidíte hned a skoro stejně, jako v Taku...
Maksutov-Cassegrainu OMC 140 celkem vyhovují i planetární mlhoviny, u kterých se používá velké zvětšení. Když se vrátím k avizovanému porovnávání v rámci tranzitů měsíčků přes kotouček Jupitera, tak fluoritový Takahashi byl v něčem brilantnější, ale s ohledem na 35% zástin katadioptru jsem čekal rozdíl větší, včetně ostrosti...
Celkově jsem s výkonem dalekohledu OMC 140DX nadmíru spokojen, neboť se bezesporu jedná o výborně navržený katadioptr a optickou kvalitou se jedná o jeden z nejlepších Maksutov-Cassegrainů, jaký jsem kdy testoval.
UŽITEČNÁ DOPORUČENÍ MÍSTO OBVYKLÉHO ZÁVĚRU
Pokud ode mne očekáváte obvyklý závěr ve formě - " ...celkovým vítězem se stal fluoritový Takahashi FC-100DZ, ale Maksutov OMC 140DX je jen o málo horší...", tak máte smůlu... Záměrem porovnání těchto dvou dalekohledů bylo to, aby čtenář pochopil, že se srovnávaly jablka s hruškami - dva dalekohledy odlišné koncepce, s jiným průměrem a odlišnou světelností. Každý má své přednosti i nevýhody, oba jsou velmi kvalitní, ale jsou prostě JINÉ... Chápu, že většina astroamatérů sáhne raději po nějakém tom ED APO refraktoru, pro stabilní stanoviště s co největším průměrem. Ale řada lidí provozuje tohoto koníčka podobně jako já, tedy balkónovou astronomií především. Maksutov OMC 140 se sice nabízí i jako výkonný cestovní dalekohled, protože je velmi lehký a kompaktní, nicméně toto se moc neslučuje s popisovanými problémy s jeho temperací... Tomuto dalekohledu vyhovuje ona balkónová astronomie, protože dokáže velice dobře nahradit hodně dlouhý refraktor, se kterým se na balkón nebo lodžii prostě nevejdete. Tepelnému vyrovnání napomáhám jednoduše tím, že přes zimu nechávám katadioptr na lodžii a v horkých letních dnech ho naopak přenesu z pokoje až po západu slunce za protější barák. Lodžie má zpravidla své mikroklima, kde se vám katadioptr ani nezarosí. Zkrátka jsou to diametrálně odlišné podmínky, než jaké panují třeba na astrosetkáních MHV, kde máte celý den dalekohled na louce, tedy i na slunci, pak odejdete na večeři a když se třeba po 1,5 hodině vrátíte, máte dalekohled přímo splavený, nebo rovnou omrzlý... Při takovémto gradientu se pak nelze divit, že největší katadioptry na louce se nestačí vytemperovat ani do půlnoci...
OMC 140 je předurčen především na pozorování planet a Měsíce. Je nenáročný na výběr okulárů a snadno se používá i binohlava. A nemusí zůstat jen u pozorování, neboť je velmi vhodný i na fotografování. Vzhledem k nízké hmotnosti ho uveze i lehká montáž, včetně azimutální. Nicméně pro komfortní pokoukání na tělesa solárního systému při větším zvětšení doporučuji poháněnou montáž třídy EQ-5.
K dalekohledu doporučuji dokoupit originální rosnici, která je rovněž provedená v karbonu, upevňuje se závitem a logicky k tubusu skvěle designově ladí. Tímto je přímo předurčená k tomu ji mít trvale nasazenou. Se závitem výrobce nabízí i duralovou krytku, která je díky šroubování sice dost nepraktická, nicméně je rovněž elegantní, a především dokonale chrání meniskus před poškozením. Naopak plastová krytka dodaná s tubusem je něco příšerného, takže ji pravděpodobně budete tak, jako tak, řešit...
Kvality tohoto dalekohledu potvrzuje i profesionální test W.Rohra :
Sluší se aspoň na závěr přidat pár slov o větším sourozenci tohoto Maksutov-Cassegraina a tím je model OMC 200DX. Kdysi to byl cenově relativně dostupný katadioptr, jenže dnes je jeho cena několikanásobná... Nabízí se pouze v provedení "De Luxe" se zaručenou kvalitou lambda/8 a rovněž v karbonovém designu.
https://www.orionoptics.co.uk/product/omc200/
I starší provedení tohoto Rutten-Maksutova byla vybavena dvěma větráčky za primárním zrcadlem. Současná verze je vylepšená i řadou větracích otvorů poblíž menisku.
V loňském roce se na stránkách Orion Optics objevila novinka v podobě OMC 185DX, kterou jsem ovšem u žádného prodejce v nabídce dosud neviděl... Z uvedených informací můžeme s jistotou usoudit, že se ve všech směrech jedná o zvětšený model OMC 140 :
https://www.orionoptics.co.uk/product/omc185-de-luxe-tube-assembly/
Příznivá je i cena, která je více než 4x menší, než u OMC 200DX.