Z titulního obrázku je zřejmé, že druhý díl recenze refraktoru Takahashi FC-100DZ se bude týkat především porovnávání s jinými dalekohledy. Na úvodních fotografiích je jako hlavní soupeř zobrazen výborný ED APO refraktor od japonského Vixena, konkrétně model ED 103S, o němž jsem průběžně na mnoha místech referoval... V současné době se tento dalekohled doprodává, neboť byl v loňském roce nahrazen vylepšenou verzí SD 103SII. Osvědčený optický design v podobě vzduchového dubletu se sklem S-FPL53 byl zachován, pouze byly "umravněny" distanční podložky mezi čočkami, aby nezasahovaly do svazku světla a nedegradovaly na fotografiích spoty hvězd. Současně byl přepracován clonový systém v tubusu a ve fokuséru, aby teleskop s nově vyvinutým rovnačem a reduktorem vykreslil formát Full-Frame.
Podrobnosti o detailních parametrech a inovacích ED-APO refraktorů VIXEN se můžete dočíst v recenzi teleskopu ED 115S :
Na snímku výše je patrné, že tubus Vixena je o poznání mohutnější ( oba refraktory mají ohniskovou vzdálenost v podstatě stejnou ) a navíc má pevnou rosnici. Je to pochopitelně znát i na výsledné hmotnosti - ED 103S v plné výbavě váží 5,4kg, FC-100DZ zhruba o 1kg méně. Jak už jsem psal v 1.části recenze, promyšlené kompaktní provedení fluoritového Takahashiho ho předurčuje k leteckým cestám za lepší, resp. atraktivnější, oblohou. Po odšroubování fokuséru je totiž délka tubusu příznivých 60cm.
Porovnávání obou výše zmiňovaných optických designů má u mne už delší tradici, což jsem si uvědomil při vyhledávání starších fotografií, které si ve vyšším rozlišení můžete prohlédnout níže. Snímky jsou totiž z roku 2016, kdy jsme mou ED 103ku mohli porovnat s Josefovým, v té době nejlepším 100mm fluoritovým Takahashim FC-100DL ( limitovaná série s F9 ).
Znalý astroamatér ví, že moderní optická skla typu S-FPL 53 či 55 ( OHARA ) a jejich ekvivalenty FCD 100 ( HOYA ) nebo ruské sklo OK4, mají stejně příznivě vysoké Abbého číslo, jako krystal fluoritu vápenatého ( CaF2 ), což je pro výslednou barevnou korekci žádoucí. V marketingovém pojetí se z těchto označení skel ( především to platí pro S-FPL53 ) stala "magická slůvka", která mají u potenciálního kupce vyvolat dojem, že bude mít zaručeně nejlepší "APO" refraktor. Kdo se touto problematikou zaobírá do hloubky, tak ví, že tajemství úspěchu ve skutečnosti závisí od dalších dvou veledůležitých faktorů - především od správného výběru partnerského skla a od dosažené ( zaručené ) homogenity daného fluorofosfátového skla. Ti nejlepší výrobci totiž upravují konečný optický design podle toho, jaké skutečné vlastnosti sklo "S-FPL" z dané várky má... Výroba tohoto typu skla je tedy velice náročná - kmen se musí řádně promíchávat a "vařit" ve velmi úzkém rozsahu teplot. Fluorofosfátové sklo je navíc dost křehké a také měkké, takže se obtížně brousí a leští. Řeší se zde tedy problémy, které u CaF2 nejsou ( nebo ne v takové míře... ). Ovšem i zde se časem prosadil technologický pokrok, takže v tuto chvíli můžeme konstatovat, že ono magické slůvko S-FPL53 teď už rychle ztrácí na lesku, neboť optický návrhář už nějakou dobu nemá moc pohnutek, aby v jeho budoucím objektivu figurovalo právě toto sklo... Proč ? Inu proto, že pokrok nastal ve dvou oblastech - modernější skla S-FPL55 a FCD100 jsou prostě celkově lepší a objevily se nová partnerská skla, která "sedí" více právě dvěma posledně jmenovaným hlavním sklům... Sklo "FPL55" je tvrdší a pevnější, tedy snázeji obrobitelné, a navíc levnější. Konkurenční sklo FCD100 má dokonce trochu lepší parametry ohledně rozptylu světla a moderní partnerská skla HOYA z něj dělají momentálně favorita pro ideální výsledek, tzn. nalezení co nejlepší možné kombinace skel pro špičkové dublety i triplety. Nelze se tedy divit, že takoví velikáni, jakým je Roland Christen ( Astro-Physics ), se vydali právě touto cestou... Samozřejmě je vše výše uvedené potřeba brát se zdravým nadhledem, protože rozdíly mezi jednotlivými skly jsou velmi malé a navíc výrobci musí řešit další důležitou otázku, kterou je dostupnost těch nejžádanějších skel. Jinými slovy, za některými prohlášeními známých optických návrhářů mohou být i marketingové pohnutky... Tak jako tak, koupíte-li si refraktor, v jehož objektivu bude jako hlavní sklo některé z uvedené trojice skel fluorofosfátových, tak si můžete být jisti, že pokud bude mít správně zvolené partnerské sklo, budete mít k dispozici jeden ze dvou nejlepších optických designů, které se momentálně nabízejí... Tím druhým designem je samozřejmě objektiv s čočkou z fluoritu vápenatého... 
Tímto se dostáváme k podstatné otázce, je-li vůbec nějaký v praxi postřehnutelný rozdíl mezi zobrazovací kvalitou objektivem s pravým krystalem fluoritu a objektivem se sklem fluorofosfátovým ? Teorie a měřitelné veličiny nám praví, že čočka z krystalu fluoritu má o 2% menší průchozí ztráty, a že při průchodu světla čočkou "S-FPL" dochází k vyššímu rozptylu světla. Uvedené se dokladuje relativně jednoduchým testem, při kterém zkoumaný objektiv prosvítíte zeleným laserem - zanechaná stopa při průchodu laserového paprsku skrze fluorofosfátové sklo je dost výmluvná...
Několikrát jsem se v praxi přesvědčil, že při denním pozorování, a při běžných zvětšeních, nic nepoznáte... Výsledná barevná korekce odpovídá teorii a u obou objektivů je to stejné a tudíž špičkové. Pokud jsou u různých objektivů od jiných výrobců patrné rozdíly, je to dáno kombinací s partnerským sklem, nebo příliš odlišnou světelností - např. u fluoritových dubletů Takahashi je rozdíl mezi F7,4 u základního modelu ( DF, DC ) a F9 u "limitovaného" modelu DL dobře patrný ( ale nikoli při běžném zvětšení, které seeing ve dne dovolí ). Samozřejmě, že to předpokládá co nejideálnější podmínky při porovnávání - mít dalekohledy na stativu a vedle sebe, použít stejné zvětšení a stejný typ zrcátka/hranolu, atd. Takovéto podmínky na testování jsou velmi důležité i pro postřehnutí rozdílů v kontrastu , resp. brilanci, což je pro oko těžší, než detekce chromatické aberace.
Stejná situace by nastala při hypotetickém experimentu, kdy bychom měli k dispozici všechny fluoritové dublety s průměrem 100mm, jaké kdy firma Takahashi vyrobila - hlavně ty, o kterým jsem psal v 1.části recenze. Žádné rozdíly okolo barevné vady byste neviděli... Ale znalejší jedinci by si všimli, že refraktory by se lišily v celkovém barevném podání, kdy jeden by dával teplejší nádech, jiný by naopak vykazoval podání studené. V tomto je oko dost citlivé, zvlášť, když máte porovnávané dalekohledy vedle sebe.
Situace by se začala měnit, tedy že bychom začali detekovat určité rozdíly, v momentě, kdy bychom použili hodně velké zvětšení - přes 200x, spíš 300x. Kvalitní objektiv bude i v takovémto případě stále krásně ostrý a pozorovaný zaostřený objekt bude stále prost barevných lemů. Zvětšení 300x zvládá takto bez problémů i Vixen ED103S. Rozdíl začne být vidět v situaci, kdy začnu při takto velkém zvětšení přeostřovat kolem ohniskové roviny - to už se začnou objevovat barevné nádechy, či slabé lemy, ze kterých odborník snadno pozná, jak je který objektiv korigován na okrajích viditelného spektra. Zatímco mezi ED103-kou a Takahashim FC-100DL byl rozdíl v tomto malý, a po vřazení kombinace "hranol T2 + korektor-rovnač + binohlava MarkV" místo zrcátka a okuláru se anuloval ( či dokonce byl Vixen o něco lepší ), tak v duelu s FC-100DZ už ED103-ka zřetelněji na Taka nestačí. "Kombo" s binohlavou rozdíl jen zmenší, tedy zcela nevyrovná... Je to právě velká výhoda celé řady SD ( dříve ED ) refraktorů Vixen, že kombinace použitých skel v objektivu dobře "reaguje" s hranolem a korektorem ( obojí samozřejmě od firmy Baader Planetarium ) a zbytkovou barevnou vadu znatelně zmenšuje. Při použití samotného hranolu místo zrcátka to už takto není a u fluoritového Taka je to ještě horší, protože i při světelnosti F8 uvidíte v okuláru za hranolem celkem zřetelně, že se chromatická vada zhorší... Toto není příjemné zjištění, protože dalekohled FC-100DZ si takto vynutí používání zrcátka místo praktičtějšího hranolu. A chcete-li plně využívat skvělé vlastnosti fluoritového refraktoru, a to nejen s ohledem na barevnou vadu, ale i na špičkový kontrast a minimální rozptyl světla, máte jedinou možnost a tou je koupě stříbřeného BBHS zrcátka od Baaderů.
V rámci této diskuze o vlastnostech různých optických designů a o porovnávání refraktorů je vhodné přidat ještě jednu úvahu. SD-APO refraktory Vixen jsou dlouhodobě nejkvalitnější dalekohledy, které používají jednoduchý design vzduchového dubletu se sklem S-FPL53. A jsou také jediné, které snesou přísné srovnání s fluoritovými refraktory Takahashi. Odstup mezi SD Vixeny a dlouhodobě vyhledávanými ED-čky se značkou SW jsou téměř dvě třídy. Kromě zřetelně menší barevné vady je největší rozdíl v tom, že SD Vixeny si drží vysoký kontrast až po hodně velké zvětšení. Zkrátka hranice "měknutí" je u nich o dost výše a mají také vynikající mikrokontrast. V posledních letech se ukazuje, že pokud nějaký moderní dublet se sklem S-FPL53 se vlastnostmi přibližuje Vixenům, tak je to tím, že v jeho designu je použito ve druhém členu sklo lanthanové... Od vícero optických návrhářů stále častěji slýcháme, že právě partnerské sklo s lanthanem vytváří ideální kombinaci se sklem "S-FPL.." Porovnáním dalekohledů, u kterých výrobce uvádí použitou výše uvedenou kombinaci skel, s SD refraktory Vixen, jsem získal jistotu, že japonský výrobce už dlouho používá ve svých vzduchových dubletech právě ono optické sklo s lanthanem... A proč toto tady tak obsáhle zdůrazňuji ? Protože zatímco Vixen SD 103S bez problému drží krok s donedávna základními fluoritovými modely FC-100DC a FC-100DF od firmy Takahashi, tak ve srovnání s posledním FC-100DZ ( stále mám na mysli především zbytkovou chromatickou aberaci ) už Vixen při velkých zvětšeních ztrácí... Otázka zní - jaké partnerské sklo zde optický návrhář od firmy Takahashi použil ? Můžete si být jisti, že se o tom vedou diskuze...
V uvedených testovacích podmínkách, tedy při velkém zvětšení, se zde začne prosazovat lepší korekce tripletů a jejich menší sferochromatická barevná vada. Ale i tak je dost těžké najít tak vynikající triplet, aby ani při velkém zvětšení nebylo poznat, že při přeostřování je v obraze tendence slabého barevného nádechu. Je tomu tak proto, že naprostá většina dnes vyráběných APO tripletů má světelnost F6 až F7, což na dokonalou korekci vad vyšších řádů nestačí. Takže i výborně korigovaný triplet při F6 určitým zbytkovým sferochromatismem zkrátka trpí, zvlášť při větších průměrech objektivu. S klesající světelností se v tomto situace rychle zlepšuje, proto zarytí refraktoriáni touží po dlouhých rourách a přejí si, aby i triplety začínaly na F8 . Můj výborný olejový triplet 140mm od CFF Telescopes je F7,5mm ( dnes se běžně vyrábí s F6,5 ) a opravdu se blíží k hranici dokonalosti.
Tímto jsme se přiblížili k tvrdým podmínkám, které nemilosrdně odhalí nedostatky refraktorů, a kde si ukážeme, že právě zde je poznat, jestli je v srdci dalekohledu jako hlavní sklo pravý fluorit, nebo S-FPL... Zbytková barevná vada je logicky víc zřejmá u velmi jasných a kontrastních předmětů, ještě lépe bodových zdrojů. Spíše než ve dne najdeme takovýto souhrn nejtěžších podmínek na noční obloze. Pohled na Venuši v refraktoru je asi každému znám, ale lepší podmínky nám nachystá vysoko postavený Měsíc kolem první čtvrti a ostré hrany kráterů poblíž terminátoru, tedy rozhraní ostrého světla a hluboké tmy. Rozptyl z atmosféry nehrozí a pokud v této scenérii vaše zkušené oko nějaký rozptyl uvidí, je zřejmé, že problém je na vaší straně - tedy v dalekohledu. Tady trochu pozor - znečištěná oční čočka okuláru umí leccos pokazit ( její případný vliv odhalíte rotací okuláru ), vstupní plocha objektivu zrovna tak... A zrcátko ? Odpovězte si sami. Zkrátka, chcete-li se přesvědčit o tom, že rozptyl světla na hranách kráterů vzniká daleko snáz po průchodu světla objektivem s čočkou ze skla typu "S-FPL..", než přes krystal fluoritu, musíte ostatní případné zdroje rozptylu odstranit, či aspoň minimalizovat. Dlouho jsem tomuto faktu, ohledně většího rozptylu ve fluorofosfátovém skle, moc nevěřil, dokud jsem si to sám neověřil. Samozřejmě, že v uvedené scenérii na Měsíci uvidíte takto snadno i zbytkovou barevnou vadu, která je na oněch hranách kráterů vidět více, než na okraji měsíčního limbu. Případně se dají barevné lemy na hranách kráterů zdokumentovat i fotograficky.
Větší rozptyl světla v objektivu s fluorofosfátovým členem se může projevit i kolem jasných hvězd a ztěžovat tak rozlišení náročných dvojhvězd s velkým rozdílem jasnosti složek. Asi nebude náhoda, že na americkém fóru Cloudy Nights jsou detekce Síria B přes fluoritové refraktory poměrně častou záležitostí.
Na odreagování a pokochání přikládám několik single-shotů našeho souputníka ( vysoké rozlišení samozřejmě k dispozici ) :
MĚSÍC 5.3.2025 - TAKAHASHI FC-100DZ + SONY A7RIV
Naprosto realistický pohled do okuláru TeleVue Nagler-Zoom 3-6mm ( zde 5mm ) :
MĚSÍC 4.4.2025 - TAKAHASHI FC-100DZ + NAGLER 3-6 + SONY XPERIA 1-III
Ještě mladý Měsíc, rovněž ve vysokém rozlišení :
TAKAHASHI FC-100DZ + SONY A7RIV
... a dva single-shoty Venuše, nejprve pohled do okuláru Vixen HR :
VENUŠE 26.2.2017 - VIXEN ED 103S + VIXEN HR 2,4mm ( zvětšení 329x ) + NIKON COOLPIX P340
... a letošní jarní konjunkce :
VENUŠE 22.3.2025 - TAKAHASHI FC-100DZ + TV NAGLER 11mm + SONY XPERIA 1-III
Vraťme se ale k přímému porovnávání obou rivalů z úvodní fotografie. Zatímco ED 103-ka se velmi dobře kamarádí i s okulárem Vixen HR 2,4mm ( zvětšení cca 330x ) a s přimhouřením oka docílíte dobrý obraz Měsíce i s HR 2mm, tak FC-100DZ ustojí i nejsilnější okulár z HR série, tedy 1,6mm ( což už jsme na rovných 500x ). I když k ronchigramu mé ED103-ky nemám žádné výhrady, tak konkurenční Takahashi je ještě kvalitnější. Většímu použitelnému zvětšení tedy přispívá nejen lepší korekce chromatické vady, ale i kvalitněji opravená vada sférická. Takto výjimečně kvalitních refraktorů člověk moc nepotká...
Ale abych jen nechválil, pojďme se podívat, jestli má " Tak DZ " i nějaké nedostatky. Když to není v optice, zbývá mechanika... V tomto bodě jsem si najednou uvědomil, že z 5-ti refraktorů Takahashi, které jsem v posledních letech potkal, tak hned tři exempláře neměly dokonalou kolimaci. Přesněji bych to definoval tak, že objektivové objímky nejsou dostatečně "blbovzdorné" a snadno se přihodí, že nezkušený amatér bude mít s tímto problém. Týká se to i tohoto testovaného dalekohledu, kde výhodou pro mne bylo, že předchozí majitel mne na potenciální možnost vzniku problému upozornil. U konkureční stáje Vixen jsem naopak nikdy nezažil, že by bylo potřeba na kolimaci objektivu sahat.
V recenzích refraktorů Vixen jsem poukazoval na vyšší ceny příslušenství. Stejné platí i u firmy Takahashi, s dovětkem, že zde jsou doplňky ještě dražší.
Příklad výborného kontrastu SD-APO refraktorů Vixen ( zachycení Jupiteru v poledne není tak jednoduché... ). Vyšší rozlišení k dispozici.
Recenze refraktoru Takahashi FC-100DZ je tímto u konce... Ale nebojte, hned v příštím článku se s tímto fluoritem znovu potkáte - bude totiž prověřovat optické vlastnosti velmi zajímavého dalekohledu. Slibuji, že ten duel bude opravdu napínavý, protože oním soupeřem bude katadioptr Maksutov-Cassegrain OMC 140DX.
