Vytisknout
Kategorie: Praxe a zkušenosti
Zobrazení: 1223

 

    Tento několikadílný článek se tak trochu vymyká dosud obvyklému stylu, tedy ponejvíc charakteru uživatelských recenzí, a je kombinací úvah o směrování dalšího vývoje digitální fotografické techniky, ohlížení za mou dlouholetou fotografickou praxí a souhrnem praktických poznatků poslední doby. A netýká se výhradně jen soudobé astrofotografie, ale velkou měrou i běžné fotografie. Už proto, že naprostá většina z nás, je na tom víceméně úplně stejně jako já, a věnuje se amatérské fotografii i v širším pojetí. Věřím tedy, že přínosné a jinak zajímavé informace se budou hodit širokému spektru astrokomunity u nás i na Slovensku a jsem si jist, že mnozí díky mým řádkům rádi zavzpomínají na časy minulé, tedy dobu analogovou.

Já jsem se k fotografii dostal díky mému otci a jeho Flexaretě.  Když mně focení, vyvolávání filmů i fotek opravdu chytlo, zatoužil jsem po zrcadlovce a tak o prázdninových brigádách jsem vydělával na sovětský Zenit, který se tehdá dal pořídit za 1.100 až 1.400 Kčs. S kamarády, stejně postiženými jako já, a kteří si mohly dopřát východoněmecké Praktiky, jsme vedli rádoby odborné polemiky, komu to kreslí ostřeji a komu to míň mlátí při expozici.. :-) Postupně jsem se zmáhal na lepší výbavu a to díky p.Havlíkovi ve fotobazaru v Lazarské ( později ho nahradil jeho učedník p.Pazdera ), kde jsem si koupil mého prvního kinofilmového Pentaxe. Bylo to v době zlaté éry poctivých a velice kvalitních zrcadlovek a stejně tak výměnné optiky, v případě Pentaxu šlo u modelovou řadu "M", která ze 70.let přešla do 80-tých modernizací v řadu "A". Už v té době mně chytlo testování a porovnávání optiky a této zálibě jsem věnoval spoustu času. Postupně to obnášelo stovky exponovaných čb filmů s čárovými kódy, hvězdami a pod., hodiny strávené vyvoláváním a pak prohlížení jednotlivých políček mikroskopickým okulárem, coby silnou lupou. K tomu jsem experimentoval i s barevným negativem a podomácku zkoušel aditivní i subtraktivní míchání barev, ale zhotovování barevných fotografií touto cestou mne naopak vůbec nechytlo... Již se Zenitem jsem zkoušel barevné diapozitivy a později, když už se daly pořídit i kvalitnější filmy, než byly Orwochromy a Fomachromy, jsem totálně propadl právě diapozitivu. Nostalgickou vzpomínkou na tuto dobu jsou dva následující snímky. Vyobrazeným fotoaparátem je z uvedené zlaté éry špičkový Pentax LX se stejně tak špičkovým základním objektivem s F1,2.

 

 

Nafocení cca 10 tis. diapozitivů bylo úžasnou školou, protože člověk se chtě nechtě musel naučit především změřit správně expozici, rovnou zvolit správnou kompozici - výřez a tu a tam i použít filtry na úpravu teploty chromatičnosti. Člověk si to hodně vše musel promyslet, včetně toho, jestli tento záběr opravdu stojí za to... Málokdo si totiž dovolil na drahé diapozitivy exponovat několik variant osvitu. Zkrátka po stisknutí spouště už se se snímkem nedalo nic dělat a navíc člověka neminulo čekání, jak to po vyvolání v laboratoři dopadne. A někdy bohužel i obavy, aby to laboratoři nepokazili, což se i v profi laboratořích občas stávalo...

Ani jsem netušil, jak se mi tato škola bude hodit i po desetiletích praxe. Perfekcionisti a fajnšmekři jako já mají často tu nevýhodu, že vlastním procesem pořizování snímků zaberou spoustu drahocenného času, a je-li toto spojeno s výletováním a běžnou dovolenou, tak se více nebo méně dostáváte do rozporu tím, že si ty přírodní krásy vlastně nestačíte užít. S přibývajícím věkem si toto stále více uvědomuji a už před několika lety jsem se vnitřně rozhodl, že já osobně musím na tomto konfliktu zapracovat. Stále uspěchanější doba těmto úvahám nahrává, protože po náročné práci se těším na relaxační aktivity, jako výlety do přírody, kde se chci především kochat. Promýšlel jsem novou, tedy aspoň trochu minimalizovanou výbavu a nutný kompromis musel řešit i se zpracováváním snímků. Časem totiž začnete přicházet i na to, že nechcete ty šílené hodiny trávit u počítače, včetně namáhání stále cennějšího zraku dlouhodobým pohledem na monitor. Stále více se horšící zrak dětské populace, která čím dál víc plní čekárny očních specialistů, neboť mají poškozený zrak díky závislosti na mobilech a tabletech, je toho smutným důkazem.

A cože jsem to tedy vlastně udělal ..? Prostě se snažím dál o nadprůměrnou kvalitu, ale její dosažení co nejjednodušší cestou, která šetří především čas. Taky místo na discích a fleškách. Fotím totiž už a jen pouze do JPEGu. S bolavým srdcem jsem se po několika desetiletích rozloučil s Pentaxem a přesedlal k Fujifilmu. Tato strategie se mi velice osvědčila a to v několika směrech. Především v tom, že fotoaparáty od Fujifilmu mají vynikající a bezkonkurenčně nejlepší onen komprimovaný formát záznamu zvaný JPEG. Pro naprostou většinu záběrů s ním bohatě vystačím a když už, tak snese i poměrně drastické úpravy. A jak znovu opakuji, průprava osvitem kilometrů barevných diapozitivních filmů je mi v tomto opravdu hodně nápomocna. Hlavně přeexponované diapozitivy totiž nevypadaly moc dobře... No a dnes se u digitálního záznamu řeší podobné, totiž možný výskyt přepalů. Výbava od Fujifilmu, tedy v rozměru APS-C, je taky citelně menší a především lehčí. Nu..a v neposlední řadě je velkou výhodou i nadprůměrná kvalita objektivů od Fujifilmu a vůbec velmi vstřícný postoj této firmy k zákazníkovi-uživateli. 

S výše popisovaným konfliktem ve mně jsem ve svých úvahách šel ještě dál a usoudil, že ne vždy je potřeba s sebou tahat sice menší, ale pořád fotobatoh s výbavou APS-C. Zkušenosti a znalost techniky vám totiž časem umožní získat s jakéhokoli záznamového zařízení maximum. Uvědomíte-li si limity použité techniky, můžete pak i z ní vymačkat nadprůměrné výsledky. Tato poslední myšlenka je v podstatě podtextem celého tohoto obsáhlého autorského počinu. Teď mám na mysli, bohužel už téměř ukončenou, éru vyspělých digikompaktů - žádná firma si nedovolila nemít v tomto sortimentu i hned několik zástupců. Mohli jsme si dopřávat vynikající kompakty nejen od Fujifilmu, ale i Canonu, Nikonu a dalších výrobců. Některé tyto až profesionální kompakty byly právě určené fajnšmekrům i vyspělým odborníkům, kteří díky nim aspoň někdy nechaly těžkotonážní výbavu doma a užívali si vymoženosti těchto dobře vybavených modelů, které dokonce po dlouhou dobu umožňovaly finesy, o kterých si zrcadlovky mohly v tu dobu nechat jen zdát. Až v dalším dílu budeme v těchto úvahách pokračovat a pojednávat o logickém nástupu bezzrcadlovek, rychlém vývoji fotoaparátů v mobilech a dalších aspektech, včetně očekávaného vývoje v nedaleké budoucnosti.

Na závěr této dlouhé úvodní části si stěžejní myšlenku ze zákoutí mé jinak i romantické duše popíšeme na modelové, ale jinak zcela reálné, situaci z dovolené. Jde o návštěvu Lomnického štítu ve Vysokých Tatrách. Samozřejmě, že mám na mysli výlet lanovkou ze Skalnatého plesa. Jde o typickou situaci, kdy si musíte předem rozmyslet, zda budete fotit nebo se kochat. Chudák ten amatér-fotograf, např. cizinec, který tam nahoře ještě nebyl a tudíž neví, co ho čeká... Není totiž každému zřejmé, že při výstupu z kabiny na Lomnickém štítě dostanete hned místenku s tím, že ob jednu kabinu musíte povinně dolů. I na konci září, kdy jsem tam byl naposledy, jsme si museli jízdenku zarezervovat internetem několik dní dopředu, v ty nejlepší hodiny z hlediska počasí ( typicky kolem desáté dopoledne ) nám nestačil ani týden a museli jsme vzít za vděk polednem. Samozřejmě, že jsem na ten celkem drahý výlet maximálně připravil, ale nakonec to dopadlo, jak vidno na foto níže... O jednu lanovku.. :-)

 

 

 

 

Zcela určitě některým z vás popsaná modelová situace připomene ve stejném duchu úplné zatmění Slunce - chce to předem rozmyslet, zda budu událost jako prožitek vychutnávat, anebo fotografovat, protože obojí to dost dobře nejde... No, a mnohým z nás se v těchto úvahách vybaví taky davy z autobusu vyrojených Japonců, kteří v bleskurychle nacvakají kupu snímků, speciálně selfíček, a hned zase spěchají na další "fotopoint" :-)

U mé dovolené ve Vysokých Tatrách ještě zůstaneme. Díky ní a díky kamarádům, kteří na jedné straně obdivovali můj fotobatoh, tak na straně druhé už zcela podlehli "fotomobilmánii", jsem se nechal vyhecovat ke srovnání výstupu jejich iPhonů s mým smartphonem Blackberry Priv. Zjistil jsem tímto, že můj chytrý mobil dokáže vyprodukovat nečekaně kvalitní výstup a navíc jsem u něj objevil ještě další úžasnou vychytávku, o které pojednám za chvilku. Kvalitu fotografií jsem se po prvních pozitivních zkušenostech rozhodl prozkoumat více sofistikovaněji a za stejných podmínek porovnat výstup s etalonem, který je o několik tříd výše - mým výborným Fujifilmem XT-1. Učinil jsem tak při sestupu z vrcholu Rysů na pěkném fotopointu nad Žabími plesami. Slunce už sestupovalo k západu a světelná situace vybrané scenérie byla poměrně nepříznivá, především díky ostře šikmému protisvětlu. Uvedené podmínky jsem zdokumentoval Fujinou se širokoúhlým objektivem a tak, aby to bylo dostatečně ilustrativní, viz. snímek níže. Bez uplatnění letitých nabitých zkušeností a využití možností nastavení fotoaparátu, jako je projasnění stínů a hlídání přepalů, dopadne snímek přesně tak, jak musel dopadnout - většina scény je podexponovaná a současně se vyskytly přepaly na oblacích, a to uprostřed a především vlevo, neboť kousek dál už bylo slunce. 

 

 

I přesto, že senzor Fujifilmu disponuje výbornou dynamikou, bylo nutno nastavení fotoaparátu dobře promyslet, především s ohledem na poukázané přepaly, pod kterými jsou ale skály ve stínu.. :-( Výsledek vidíte na fotografii níže - zbytkové přepaly sice zůstaly, ale jsou slabé a nerušící. Celkově bylo nutné snímek dost podexponovat a pak si s ním pohrát v grafickém editoru. HDR, které je k dispozici ve fotoaparátu, dává příliš ploché výsledky, kde už pak tu dynamiku nedoženete. Vzápětí jsem scénu vyfotografoval Blackberrym, kde naopak přítomné HDR pracuje i v automatickém režimu naprosto obdivuhodně, takže ve výsledku bylo potom se snímkem v grafickém editoru podstatně méně práce, než u Fujifilmu. Dosažená kvalita výstupu zcela určitě mnohé překvapí, snímek ze smartphonu Blackberry Priv je druhý v pořadí. Oba snímky si můžete otevřením na nové kartě prohlédnout ve vyšším rozlišení a to v 50% velikosti. Porovnání v až 100% velikosti se v příštím díle dočkáte rovněž. :-)

 

 

Výborně pracující automatické HDR u mého smartphonu se naplno projevilo ještě v další vychytávce, kterou kanadský Blackberry zvládá zcela excelentně, a to jsou panoramata. Velkou výhodou tohoto telefonu je, že dokáže vytvářet panoramatické snímky i ve svislé poloze ( není toto úplně samozřejmé ). Oproti Fujifilmu skládá tento mobil panoramata téměř bezchybně a velmi jednoduše, tzn.s velkým uživatelským komfortem. Pokazíte tak jedno pamorama z pěti, kdežto u Fujiny se povede tak jedno z pěti, že vás foťák přitom s nadáváním nepřeruší. A pak ještě z těch dokončených panoramat podrobným prohlížením zjistíte, co tam je chyb ze skládání.. :-( Ano, mohl bych s sebou tahat stativ, hledat Nodal-point, okolo kterého budu Fujinu otáček, nacvakat snímky s přesahem a doma pak v nějakém software to skládat a upravovat... Ale to už jsme u toho kochání vs. dlouhotrvajícího fotografování a ještě delšího sezení u počítače. 

Přejděme k názorným ukázkám v podobě tří panoramat od Popradského plesa - jsou 180° ( první ještě víc... ), tzn., že automatické HDR musí zpracovat velmi náročnou světelnou scénu. Logicky jen část snímku je fotografována po světle, jinak řečeno - vždy tam bude část v protisvětle, u kraje panoramatu dokonce těsně vedle slumce. Jak to Priv zvládl můžete posoudit otevřením snímků na nové kartě - uvidíte je přibližně ve třetinovém zvětšení ( web Posecu neumožňuje nahrání snímku většího než 10 MB, v plném rozlišení má panorama téměř 60 MB ). Přeji pěkné pokoukání, ke kterému už dodám jen to, že obdivuji a velebím toho, kdo vymýšlel postprocessing po expozici snímku a jeho následnou konverzi do JEPEGu v rámci firmware tohoto fotografického modulu... A ještě to, že když už víte jak na to, tak exponování takovéhoto panoramatu trvá cca 30 vteřin...

 

 

Povzbudivé výsledky prvních vážnějších foto-zkoušek mého mobilu, které moji kolegové z iPhony 6 a 7 tak nějak nečekali :-), mne zákonitě vedly k logické úvaze, že dostatek světla pro velmi dobrý výsledek bude i při fotografování Měsíce, příp. i Slunce. Už první pokusné snímky "letmo", tzn. jen přidržením mobilu za okulárem, vypadaly velice slibně a dokonce s více detaily, než ekvivalentním natažením ohniska dalekohledu a exponováním Fujifilmem. Zakoupil jsem tedy patřičný držák mobilu pro digiscoping a čekal na slušné podmínky. Ty se naskytly na konci února, kdy jsem za Vixenem VMC 260L zkoušel, kam až můžu s možnostmi mobilu zajít. A jak vidíte níže, šlo to docela daleko. Při velkém zvětšení, které seeing dovolil a spolehlivě byla vidět brázda ve Vallis Alpes, už mobil nastavoval mírně větší ISO, ale jinak i v automat. režimu se fotoaparát chová velice sofistikovaně a nastavuje nízké ISO.

 

 

 

Ve Vixenu jsem vyměnil okulár za slabší DeLite 15 mm, čímž množství světla vzrostlo čtyřnásobně a já tím nachystal smartphonu téměř ideální podmínky - tedy už kratší čas při nízkém ISO ( umí i 50 ). První snímek je už sám o sobě výřezem a představuje 40% velikost. Na druhém snímku je výřez ze 60% velikosti. No a 100% velikost pro posouzení kvality JPEGu Blackberry Priv si můžete prohlédnout na snímku třetím. Pro doplnění informací dávám k dispozici i data z exifu.

 

 

100% velikost výřezu z jiného snímku zachycuje náznaky brázdy i něco malých jamek v kráteru Plato. Za povšimnutí stojí fakt, že u JPEG snímků z Privu jsem se zatím nesetkal s žádnou posterizací, či moaré - ani na obloze v panoramatech, ani na Měsíci. Na snímcích Koperníka jsem schválně přidal saturaci a přesto je paleta odstínů v moři nad kráterem velmi pěkně podaná. 

 

 

Tolik tedy ochutnávka jedné z možností moderní techniky, tentokrát napěchované do mobilního telefonu :-) a praktické porovnání v rámci amatérské krajinářské fotografie s čipem o mnohonásobně větší ploše. Myslím, že nejen mne, by kolem roku 2000 ani nenapadlo, kolik vymožeností půjde za cca 15 let vtěsnat do mobilu o tlouštce menší než 1 cm, a že v tomto mobilu bude objektiv fotoaparátu s ohniskovou vzdáleností menší než 5 mm, který vykreslí fotku v podobě panoramatu, které na zdi obýváku zabere hravě 1,5 m.

Příště budeme pokračovat v praktických ukázkách v rámci srovnání  kvality čipů čtyř velikostí a přidáme k tomu nutnou dávku fyziky a teorie vůbec.

... a mimochodem, ten horský hotel na Popradském plese doporučuji. Ubytování postačující, kuchyně velmi kvalitní a noční obloha ještě lepší..! Chce to pokoj k jezeru. Tam, kde na fotce problikává slunko, tak přesně tam nad Ostrvou vychází mlhovina v Orionu... A když pak kulminuje kousek vedle, tak se nádherně odráží na klidné hladině plesa... A medvědi tady nebyli...